V nouzi největší osvítí člověka různé nápady. Některé jsou dost zoufalé. Ovšem to, s čím přišla Markéta, nám tehdy opravdu vytrhlo trn z paty.
Když jsem zůstala sama s Matýskem, bylo mi na umření. U rodičů jsem neměla žádné pochopení. Vždycky totiž říkali, že Pavel je mizera, a teď konečně došlo na jejich slova.
A klidně v tom nechali i svého malého vnoučka. Ta almužna od státu mi stačila sotva na nájem dvoupokojového bytu, musela jsem si k sobě někoho nastěhovat.
Tím někým byla Markéta s malým synkem, byla na tom stejně jako já. Markéta byla ostřílená životem, protože pocházela z neúplné rodiny, a tak se nehroutila jako já. Vždycky dokázala někde sehnat peníze.
Na něco přišla!
Jednou se jí to ale nepovedlo. Už jsem propadala panice, když Markéta přišla s hrstí plnou mincí − jednoeurovky, plno centů. „Proboha, Markéto, kdes to vzala?“ zírala jsem na ni s podezřením, že někde vybrala kašnu.
„Dostala jsem nápad!“ Líčila mi, jak navštívila „hrabárnu“ second handu a prolezla tam kapsy všech věcí. A občas nějaké drobáky našla. Naložily jsme dítka do kočárků a vyrazily od sekáče k sekáči. Tu a tam jsme nějaký peníz našly, na zaplacení nájmu to ale zdaleka nestačilo.
Byl zlatý?
Až jsem v jedné roztržené značkové bundě nahmatala cosi záhadného, co nebyla mince, srdce se mi zatetelilo nadějí. Ale hned vzápětí jsem si řekla: „Nebuď labuť, to bude nějaká cetka.“ V ruce se mi blýskla náušnice.
Měla rozbité zapínání, proto ji majitelka bundy nejspíš dala do kapsy. Vypadala zlatě, s pěkným kamínkem. S Markétou jsme postávaly poblíž zlatnictví a dohadovaly se, která tam půjde. Šla samozřejmě ona. Já seděla na lavičce se dvěma kočárky.
Už nikdy nic
Markéta tam byla dlouho. Když se blížilo houkající auto policie, byla ve mně malá dušička, že si pro nás jedou. Přece jsme ale nic zlého neudělaly, jen jsme prohledávaly kapsy v sekáči.
Blikající auto projelo a Markéta se objevila na chodníku před zlatnictvím. „Tomu neuvěříš! Bylo to vážně zlato a ten kámen briliant. Říkali, že je velká škoda, že nejsou náušnice obě, měly by prý obrovskou cenu. Takhle mi dali jen osm tisíc.“
Byly jsme zachráněny, měly jsme na nájem. Pak jsme se už nikdy do takových potíží nedostaly – a taky jsme už nikdy v second handech nic vzácného nenašly.
Marcela (56), Praha
