Se sestrou jsme zažily něco, na co nikdy nezapomeneme. V sadu, který jsme velmi dobře znaly, se objevila tajemná postava.

Dnes jsme se sestrou Janou už dospělé, ale jako malé jsme léto co léto jezdily k babičce Marušce. Celé dny jsme si povídaly a babička nám vařila naše oblíbené dobroty. My jí za to pomáhaly s domem, nakoupily jsme jí a snažily jsme se jí zpříjemnit čas.

Babička bydlela v odlehlé části malé vesnice. Mezi jejím domem a návsí se nacházel třešňový sad. Jako děti jsme si do něj chodily hrát. Už tehdy jsme zde zažily dost podivných věcí. Byly jsme ale malé děti a ty rády fantazírují. V období dospívání jsme se ale přesvědčily, že jsme se nemýlily.

Jely jsme babičce naproti

Babička jednoho dne odjela vlakem do města. My jí zatím uklidily, upekly bábovku a nakonec se rozhodly, že jí pojedeme naproti. Vytáhly jsme ze sklepa stará kola a těšily se, až babičku na nádraží překvapíme.

Vzaly jsme to přes sad s tím, že si zavzpomínáme na dětství a vylezeme si na náš oblíbený strom.

V ruce měl kosu

Když byla Jana skoro nahoře, něco na mě zavolala. I když jsem stála přímo pod stromem, neslyšela jsem ji. Ona někam ukazovala a já se podívala tím směrem. Stála tam postava. Podle všeho asi mužská. V černé dlouhé kápi a s kosou v ruce.

Dostala jsem strach a začala se sápat na strom. S Janou jsme se chytily za ruce. „Kdo to je?“ špitla. „To nevím,“ odvětila jsem a dále postavu pozorovala. „Až dojde na konec sadu, slezeme dolů a zmizíme,“ měla jsem plán. Vyčkávaly jsme na vhodnou chvíli.

I když jsme měly celou dobu oči upřené na onu postavu, zničehonic zmizela. „Kde je?“ ptala jsem se vyděšeně. Sestra na nic nečekala a ponoukla mě, abychom slezly a ujely. Sotva jsme nasedly na kola, postava se před námi objevila.

Kolem sebe měla podivnou mlhu, ze které šla zima. ,,Dělej, jeď,“ ječela sestra.

Rozjely jsme se na opačné strany

Bohužel jsme se špatně domluvily a každá vyrazila jiným směrem. Jana směrem domů a já k nádraží. Každá jsme se ocitla na jednom konci sadu. Dostala jsem o sestru strach a rozhodla se, že pojedu za ní.

Byla jsem zhruba v polovině cesty, když jsem zničehonic spadla. Z dálky jsem slyšela Janu, jak na mě něco volá. Zvedla jsem hlavu a viděla muže v kápi, jak se pohybuje směrem k sestře. „Nech ji,“ volala jsem v domnění, že jí chce ublížit.

Křížky pro ochranu

Sestra stála jako přikovaná a čekala, co bude. V tu chvíli se odněkud vynořila babička. Vytáhla z kapsy křížek a namířila ho na postavu. Ta se rozplynula. Babička nás beze slov posbírala a rychle dovedla domů.

Když jsme se ptaly, co to mělo znamenat, jen stručně poznamenala: „Stále tu je a čeká na svoji oběť. Tohle noste pořád u sebe.“ Dala nám každé do ruky malý stříbrný křížek. Víc k tomu neřekla. Dlouho jsme to se sestrou řešily.

Zjevně šlo o nějaký přízrak, který s námi neměl dobré úmysly. Od té doby jsme se sadu pro jistotu už vyhýbaly.

Martina S. (54), Klatovy