Jako školačka jsem nosila vlasy „na kluka“. Maminka s tatínkem mi nikdy nevysvětlili, proč jsem nemohla mít dlouhé vlasy jako moje ségra.
Je fakt, že já byla vždycky taková dračice, skoro jako kluk. Přesto jsem se hned v první třídě zamilovala do modrookého blonďáčka. Netuším proč, ale modré oči ve mně odmalinka vyvolávají mírné závratě, prostě se mi na klucích, teď už na mužích, strašně líbí.
Zamilované dopisy
Dost možná je to závist, protože já mám oči kaštanově hnědé. A líbila jsem se i já jemu, soudě podle toho, že mi nosil tašku a doprovázel mě k domu a posléze, když už jsme se naučili i psát, mi posílal zamilované dopísky. Pak se ale naše cesty rozdělily. Musím se přiznat, že jsem si na něj po mnoho let ani nevzpomněla.
Nečekané překvapení
Roky plynuly, já jsem se vdala, paradoxně za hnědookého, a měla jsem s ním dvě holky. Manželství ale po mnoha letech začalo ztrácet na lesku a nebylo mi v něm moc dobře.
Když mi pak zemřel tatínek, rozhodla jsem se manželské trápení ukončit a odstěhovat se zpět za maminkou do rodného domku. Sama by v něm ani zůstat nemohla.
Jednou večer mi bývalá spolužačka ze základky Zdena zavolala, že mě zve na oslavu jejích kulatých narozenin a také na mě má prosbu. A jestli bych nebyla ochotná spolu s ní na oslavě něco zazpívat.
Že bychom se u ní před oslavou mohly sejít, i s mojí maminkou, která na základce vedla náš sbor. Se Zdenou jsme často zpívávaly sóla.
Osudové setkání
Když jsme se tedy sešly, abychom si nějaké písničky nacvičily, před velkým dnem, otevřely se dveře a vešel ON. Modrooký, nádherný, vlasatý – můj ctitel z první třídy.
Spolužačka ho totiž pozvala, protože chtěla, aby jí taky zazpíval, měl už jako malý úžasný hlas a často s námi také zpíval sóla. Podlomily se mi nohy, udělalo se mi tak nějak divně a zažila jsem to, o čem se píše jako o „blesku z čistého nebe“.
Navíc, ten nádherný, jedinečný chlap začal všem přítomným včetně mojí maminky vypravovat, jak moc mě miloval od první třídy, že kvůli mně nejedl, nespal. „Jenže Martina na mě pak zapomněla!“ uculoval se.
Bohužel byl ženatý
Byla jsem červená až za ušima a od té chvíle jsem se při zpěvu dívala jen a jen do země, věděla jsem, že jsem ztracená, že to, co jsem tehdy odmítala, ten osud, který nám byl nabízen, povstalo znovu jako Fénix z popela.
Mezi dnem nácviku a oslavou jsem byla úplně nemožná, tentokrát jsem to byla já, kdo nemohl jíst, ani spát. Zjišťovala jsem si podrobnosti, jak žije, a zjistila, že je ženatý a má taky dvě děti. To je konec, tohle nemůže být osud, to je špatně, říkala jsem si.
Nechtělo se mi tam jít
Na oslavu jsem vlastně vůbec nechtěla jít, nechtěla jsem se trápit pohledem na někoho, kdo způsobuje v mém srdci takovou bolest a radost dohromady, po tak dlouhé době zase pocit obrovského štěstí, lásky a zároveň tak velkého strachu.
A vlastně jsem ani nevěděla, jestli ke mně něco cítí nebo chtěl jen všechny pobavit minulostí. V den oslavy jsem bojovala sama se sebou. Touha ve mně byla stejně silná jako obavy z opětovného setkání.
Vše rozhodla moje vykulená maminka, když se mě zeptala, v kolik na oslavu vyrazíme. V tu chvíli jsem nedokázala, nebo možná nechtěla říci, že nepůjdu. Ani mámě jsem neřekla, co prožívám, a jak neuvěřitelně a bezhlavě jsem se zamilovala. Nikdo nevěděl, co prožívám!
Nemohla jsem se ho dočkat!
Přišli jsme na oslavu a ON nikde! A tak čas běžel, oslava byla v polovině a já zoufalá. Najednou se otevřely dveře, vlítl tam můj krasavec, strašně se omlouval, že zůstal v zácpě na cestě z Vídně a pokukoval po mně. Rázem byl večer prostě nádherný.
Osud pracoval pro nás, takže si ke mně po chvilce přisedl, celý večer jsme si povídali a já jsem poslala maminku z oslavy napřed domů. Dnes je to už třiadvacet let, co jsme spolu.
Máme krásný domeček u řeky, dohromady šest vnoučat a v srdci nejen ztracenou a nalezenou lásku, ale i vděčnost, úctu, porozumění a důvěru. Osud prostě nejde oklamat, on si nás zase našel a vše je zase tak, jak má být.
Martina T. (69), Tábor
