Miluji svoji vnučku Terezku. Ovšem snad bych sama dala svůj život za to, aby mohla být se svým tatínkem, o kterého přišla velmi brzy.
Filip byl můj zeť. Už když mi ho dcera Klárka představila poprvé, jevil se jako slušný chlapec. Byla jsem ráda, že si našla takového parťáka pro život. Brali se, když jim bylo 22 let, o rok později se narodila Terezka. Byli šťastná rodina.
Milovali jeden druhého, Terezka pro ně byla pokladem. Druhé dítě odkládali, chtěli si užít Terezku. Když holčička nastoupila do první třídy, Klárka s Filipem uvažovali, že si pořídí druhé dítě. Bohužel, osud vše zařídil jinak…
Její očička hledala tatínka
Terezka tehdy měla ve škole předvánoční vystoupení, kam se přišli podívat i rodiče. Klárka měla jet z práce s Filipem, ten ale nakonec něco musel zařídit, takže dceru vezla kolegyně, která měla ve škole také dítko. Filip měl dorazit později.
Vystoupení začalo a naše malá Terezka v hledišti zahlédla maminku. Usmála se, ale její očička náhle zesmutněla, když neviděla nikde tatínka. Po představení plakala, že tatínek přece vždycky všechno stihne. Klárka Terezku utěšovala,
že tatínek to neudělal schválně, že se těšil a že si to spolu vynahradí. Bohužel sama v tu chvíli netušila, co se před pár minutami odehrálo.
Třeba by ho zachránila…
Klárka se na místě ještě zapovídala s maminkami, když vtom jí zazvonil telefon. Volali z nemocnice, že Filip měl vážnou nehodou, dostal smyk na náledí a je v nemocnici na přístrojích.
Byla zcela paralyzovaná, naštěstí to na ní jedna maminka poznala a nabídla se, že Terezku si vezme domů, ať Klárka může za Filipem. V nemocnici nečekaly dobré zprávy. Filip byl v kómatu. Prognózy byly děsivé.
Klárka se musela rozhodovat, jestli by vůbec vzala Terezku do nemocnice. „Třeba kdyby ho pohladila ručičkou, ucítil by to,“ plakala mi později doma nešťastná Klárka.
Věřila, že zůstane s nimi
Dcera Filipa tehdy viděla. Nebyl to moc pěkný pohled. Za ruku jej tehdy vzala ona, mluvila na něj, ptala se, jestli má přivést Terezku, která se na něj těší. Pak odešla s tím, že se vrátí druhý den. Terezce řekla, že tatínek náhle onemocněl.
Myslela, že to přece jen dopadne dobře a dcerce řeknou, že léčení bude složitější. Ráno však volali z nemocnice. Filip ve 4 hodiny a 23 minut zemřel. Terezka ještě spala. „Co mám dělat? Já to nezvládnu. Jak jí to mám říct.
Včera ji sebralo jen to, že nepřišel na to představení,“ plakala mi do telefonu. Jeli jsme s mužem za nimi.
Tatínek v nebíčku by byl pyšný
V té atmosféře se před Terezkou nedalo utajit, co se stalo. Jemně jsme jí řekli, že tatínek odešel do nebíčka. Začala tak strašně plakat. Ihned jsme pochopili, že s tím nám musí pomoct někdo jiný. Oslovili jsme proto dětskou psycholožku.
Terezka si pak od té doby povídala sama pro sebe. To jsme si mysleli. Ve skutečnosti ale mluvila s tatínkem. Jestli jen tak, nebo jej viděla, nevíme. Čas rány trochu otupěl. Dnes je v pubertě. A je strašně hodná.
Jakoby nechtěla, aby tatínek z toho nebíčka viděl, že z ní vyrostla zlobivá holka, ale že je stále jeho holčička, na kterou by byl pyšný.
Zdena K. (66), Ostrava
