Na všechno jsem měla dost času. Tedy všem jsem to říkala, sama jsem si to i myslela. A pak přišel nějaký zlom a bylo všechno docela jinak. Všichni se divili.
Byla jsem taková bezstarostná holka. Pořád samá legrace. Maminka říkávala, že jsem odvážná, tatínek zase, že jsem drzá.
Pořád nevěděli
Pořád moji rodiče nevěděli, co ze mne vyroste. Táta dobře odhadl, že modelka asi ne, když jsem se začala zakulacovat a boubelatět. Máma mi držela palce, ale já vlastně pořád nevěděla k čemu. Prý ke všemu, pro co se rozhodnu. A to byl kámen úrazu.
Dneska se tomu asi říká „nevyhraněná“, ale já tápala. Samozřejmě že jsem byla suverén, který nic takového veřejně nepřipouštěl. Jenomže když jsem byla sama se sebou, už jsem tak sebejistá nebyla. Spíše jsem se trápila a snažila přijít na to, kde je mé místo.
Ono to zní šíleně vzletně, ale bylo to tak. Já vlastně pořád na něco čekala. Nic pro mě nebylo to pravé, všechno mělo nějaké mouchy. Když se moje kamarádky houfně vdávaly, říkala jsem, že si radši počkám. „Na koho?“ ptala se máma.
„Na toho pravého,“ odpověděla jsem a tím jsme měly téma vdavek zase na rok odbyté.
Něco se nepovedlo
Kamarádkám za nějaký ten rok došla trpělivost a ty své chlapy, které pořád propíraly v parku, nakonec poslaly k vodě. Ale nezdálo se, že by zase byly tak moc spokojené.
Dita se mi tuhle přiznala, že nemá komu doma nadávat, když ten její vypadl jako cukrář při zmínce, že si může jít třeba za jinou. „Nějak mi to ujelo a už se to nedalo vzít zpátky,“ povzdechla si Dita. A já pořád čekala. To už mi bylo jasné, že o mě žádný princ nezavadí ani pohledem.
Nejlepší kamarádka
Nějak jsem to čekání natáhla a najednou vidím, jak léta ubíhají a já jsem pořád sama, třebaže nejlepší kamarádka Jirky, Tomáše, Zdeňka a dalších kluků. Ano, kamarádka. Ani jednoho z nich nenapadlo, že jsem také ženská. Jen nejlepší kamarádka.
To jsem tedy dopadla! Ve čtyřiceti jsem to rovnou zabalila. Popadaly mě chmurné myšlenky a mně najednou začalo být líto, že jsem si nepořídila aspoň dítě. Jasně že dítě není hračka, mělo by se narodit z lásky a ne z kalkulu.
A nikoho na lásku jsem pořád neměla, kalkul se mi nějak příčil. Ostatní kolem mě žili své různě povedené nebo nepovedené životy a já pořád čekala. Naši se už vzdali myšlenky, že budou prarodiče.
Maminka mě do ničeho netlačila, prý si mám žít svůj život a ne ten jejich. Bylo mi to líto, ale co jsem měla dělat? „Jedna divoká noc by to spravila,“ utrousila Dita své moudro.
„A že zrovna ty tohle říkáš?“ naštvala mě a sama viděla, že se dotkla něčeho, čeho neměla. A zdálo se jí, že mě musí nějak udobřit. Vzala to trochu z jiného soudku, než by člověk čekal. Co jsem to řekla, že ji to inspirovalo?
„Už mě nebaví čekat!“ Tak tahle věta se nějak Ditě vryla do paměti. A konala!
Byla to paráda
Slavily jsme padesátku, Dita měla padesát, mně je o rok méně. Počítala jsem s tím, že to bude holčičí party, velká, jako to u Dity bývalo zvykem. Vždycky obešla všechny sousedky a omlouvala se, že kdyby nějaký randál, tak ať jí to prominou.
Ona lidi uměla Dita ukecat. Ale na oslavě bylo o poznání méně kamarádek než roky předtím. A hlavně se tam objevil zcela nečekaně chlap. „Copak se to děje?“ zajímalo mě. „Brácha se vrátil z ciziny, nemohla jsem mu říct, aby nechodil.
A některé holky odpadly, prý povinnosti,“ usmívala se Dita. Ta její oslava byla zase skvělá, ale mohu prozradit, že Roman je skvělý chlap. Vyplatilo se počkat. A jsem šťastná, že už čekat nemusím. Nebavilo mě to. Díky Romanovi jsem začala žít svůj život.
Šárka V. (57), Olomouc