Bylo mi už přes třicet a stále se mi nedařilo najít muže, který by byl nejen milujícím manželem, ale i hodným a spolehlivým otcem našich dětí.

Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu. Všechny moje kamarádky už dávno vodily svoje ratolesti do školky a já stále čekala na svoje štěstí. „Najdi si někoho v práci!“ radily mi moje přítelkyně.

„Tam není žádný chlap, který by stál za to,“ kroutila jsem odmítavě hlavou. Kdyby viděly, co jsou moji kolegové za typy, určitě by nikdy nic podobného ani nevyslovily.

Babička uměla vždy poradit

Zkoušela jsem najít štěstí na seznamkách, chodila si sedat do parků s knížkou v ruce a občas zašla sama i do kavárny, abych dala štěstí příležitost.

„Takovou hodnou holku, jako jsi ty, Evičko, přece musí chtít každý muž,“ říkávala moje babička, když jsem k ní přišla na návštěvu. „Třeba zase tak moc hodná nejsem,“ usoudila jsem. „Já si myslím, že právě až moc,“ vytahovala z trouby koláč.

„Muži potřebují mrchy, které je dokážou srovnat!“ vysvětlovala mi moje babička. „A ty jsi byla taky mrcha, když s tebou dědeček vydržel tak dlouho?“ smála jsem se. „A jaká!“ babička se podívala na fotku svého manžela, kterou měla vystavenou na skříňce.

„Pěkně jsem mu nandala, když si to zasloužil!“ řekla rázně. „Ale to se stávalo jen málokdy. Tvůj dědeček byl příkladný chlap, kterých už dnes moc není.“ „No právě,“ vzdychla jsem.

„Kde mám nějakého takového najít?“ „Třeba v kostele,“ překvapila mě babička svou odpovědí. „Zkus poprosit svatého Tadeáška, ten prý plní přání,“ pošeptala mi babička.

Udělala jsem rozhodnutí

Chvíli mi trvalo, než jsem se opravdu rozhodla jít se do kostela podívat. Ostatně malá modlitba ke svatému Tadeášovi mi přece nemohla ublížit.

Chvíli jsem postávala na náměstí Republiky před vchodem do kostela, než jsem v sobě našla odvahu navštívit tuto prostou kapucínskou stavbu bez věží. Vstoupila jsem na malý dvorek, kde se po mé levé ruce nacházela socha Judy Tadeáše obklopeného dvěma anděly.

Na jeho podstavci hořelo v malých červených miskách několik desítek svíček a socha byla obložena množstvím květin.

Přeříkala jsem modlitbu

Stanula jsem svatému Tadeášovi tváří v tvář a najednou nevěděla, co mám dělat. Jestli mám své přání vyslovit nahlas, nebo se jen tiše modlit, jako to dělali lidé stojící vedle mě. Jenomže jak měla znít slova mé modlitby?

Naštěstí mi pomohly malé cedulky, které byly připevněné průhlednou folií na kamenném zábradlí. „Svatý Judo Tadeáši, blízký příbuzný Krista Pána, našeho vykupitele!“ četla jsem v duchu znění modliteb.

„Apoštole a mučedníku, slavný ve ctnostech a zázracích…“ Ta slova mi přišla tak niterná a mocná, až mi do očí vstoupily slzy. Snažila jsem se je v sobě potlačit, ale draly se na povrch stejně jako všechen žal, který jsem měla ukrytý ve své duši. A že ho tam bylo.

Slzy jsem nemohla zadržet

Vytáhla jsem z kabelky papírový kapesník a utřela si do něj nos. Stejně mi z něj teklo dál. Musela jsem se do něj vysmrkat, čímž jsem vyrušila ostatní. Bylo mi trochu trapně, ale mnohem víc než na mých pocitech teď záleželo na tom, abych dočetla magický text.

„Svatý Tadeáši, slibuji, že na Tvou přímluvu nikdy nezapomenu a budu tě chválit před světem jako velikého ochránce. Amen.“

Našla jsem si tiché místo

Dočetla jsem, a to už se mi po tvářích koulely slzy jako hrachy. Takhle jsem nemohla vyjít ven před brány kostela, abych všem ukázala, jak jsem zranitelná. Jak moc moje duše pláče.

Proto jsem místo do ruchu velkoměsta vkročila do kostela, vítána sochami, které na mě shlížely z výklenků ve zdi. Usadila jsem se do nejzazší kostelní lavice a snažila se uklidnit.

Nabídl mi kapesník

Ani jsem si nevšimla, že vedle mě sedí trochu nahrbený mladý muž, který je začtený do jakési knihy. Bible to rozhodně nebyla. Z nosu mi pořád teklo a já už neměla žádný suchý kapesník.

Posmrkávala jsem tedy a rušila tím toho muže stejně jako lidi modlící se k Tadeášovi. „Nepotřebujete kapesník?“ zašeptal do posvátného ticha kostela a jeho hlas se rozlehl prostorem.

„Vy nějaký máte?“ obrátila jsem se na něj a bylo mi jedno, jestli vidí moji rozmazanou řasenku kolem očí.

Milý, vzdělaný muž

Ten muž mi místo odpovědi podal papírový kapesník a já se do něj znovu vysmrkala. „Děkuji,“ kývla jsem mu s vděčností a pokusila se trochu usmát. „Je tu pěkná zima, to pak člověku teče z nosu jako z kohoutku,“ zažertoval. „Ano,“ přikývla jsem.

„Co studujete?“ nedalo mi, abych se nezeptala. „Architekturu,“ pozvedl svou knihu. „Představte si, že ty sochy venku tvořily původně sousoší na Karlově mostě!“ přisedl si ke mně blíž, ukázal mi obrázek ve své knize a pokračoval:

„Zatímco obrazy bočních oltářů svatého Antonína a Felixe jsou díla Karla Škréty,“ ukázal na oltář před námi. „A co je tamto?“ všimla jsem si jakéhosi náhrobku. „To je náhrobek generála Maxmiliána Browna,“ vysvětlil mi. A tak jsem se ještě dozvěděla vše o historii tohoto kostela.

Konečně jsem našla štěstí

Václav, jak se mi muž z kostela představil, se ukázal jako velmi chytrý a vzdělaný muž. Byla jsem opravdu ráda, když mě pozval na rande nikoli do kavárny, ale do dalšího nádherného kostela.

Začala jsem s Václavem objevovat památky a ráda poslouchala jeho zasvěcené výklady stejně jako romantická vyznání lásky, která je posléze nahradila. Do roka a do dne se nám narodil syn a my s Václavem jsme se vzali. A já jsem tak konečně nalezla své obrovské štěstí.

Eva K. (54), střední Čechy