Obrovský křik mých dvou vnuček mě zachránil před pokutou. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem si měla dávat dobrý pozor na to, co jím.

Syn se snachou vyznávají takovou tu volnou výchovu, což neznamená dle mého nic jiného, než že nechají svoje potomky dělat si, co sami chtějí. Nic jim nezakážou ani nestanoví jasná pravidla. Snažila jsem se jim několikrát domluvit, ale marně.

Musela jsem to vzdát, jinak bych se s těmi svými rozmazlenými miláčky už nesměla vídat.

Byly hodně rozmazlené

Dvě pětileté vnučky mi dávaly zabrat víc než regiment vojáků. Jedly, kdy chtěly, a také co chtěly. O nějakém ovoci a zelenině nemohla být vůbec řeč. „Babi, kde máš čokoládu? A zmrzlinu? A hranolky…“ ptala se děvčata s železnou pravidelností.

Snažila jsem se je nalákat na něco zdravějšího, ale bezvýsledně. Když jsem chtěla, aby moje vnučky nehladověly, musela jsem se podřídit. Jednou jsem je vzala autem na oslavu narozenin mojí sestry. O mém trápení věděla, ale brala ho s humorem sobě vlastním.

Byla o pár let starší, ale oproti mně veselejší a bezstarostnější. Ze svých mnoha zdravotních problémů si vůbec nic nedělala, a když musela začít k chůzi používat francouzské berle, pořídila si barevné: jednu červenou a jednu žlutou. Prý aby bylo veselo!

Nevěděla jsem o nich

Na návštěvu k ní jsem se vždy těšila, a když navrhla, abych přivezla holčičky, měla jsem velkou radost. „Bude tam spousta dobrého jídla, jistě se ty malé mlsalky dají k něčemu přemluvit,“ říkala jsem si cestou.

Hned po příjezdu se drobotina rozběhla po domě a skamarádila se s ostatními dětmi hostů. Málem jsem o nich ani nevěděla. S večerem se přiblížil čas návratu a já šla děvčata hledat. K mému údivu jsem je našla klimbající pod stolem na dece plné polštářů.

Divila jsem se, kde se dívky mohly tak unavit. Poslušně obě nasedly do auta a já se spokojeně vydala k domovu. Asi v polovině cesty mě zastavila policejní hlídka.

Zachránil mě křik

„Kontrola dokladů, a prosím, dýchněte si!“ nařídili mi dva pohlední mladíci v uniformách. Protestovala jsem, ale vtom se probudily vnučky. Ty začaly výskat jako pominuté. Brečely, řvaly, křičely. Hrůza! Zaléhaly mi uši!

Mladík držel v ruce dýchací sáček a přivíral z toho křiku oči. Já napomínala děti, ale úplně marně. Výmluvně jsem koulela očima. Po chvíli svoji snahu vzdal. Mávl rukou a řekl:

„Jeďte!“ Až potom jsem si uvědomila, že jsem na oslavě snědla dva kusy rumového dortu. Opatrně jsem se vnuček zeptala, co jedly ony. „Babi, my měly dort. Měl takovou zvláštní chuť! No a potom se nám chtělo moc spinkat!“

Magda D. (62), Neratovice