Na schodišti mě pronásledovaly kroky a záhy jsem před sebou zahlédla i stín. Kdo nebo co to bylo, dodnes netuším.

Bylo mi tehdy dvacet let, studovala jsem a bydlela s rodiči v sedmipatrovém domě. Vlastnili jsme byt v šestém podlaží a já se při cestě dolů ráda prošla po schodech. Jsem odmala hodně aktivní, takže mi nevadilo, že se trochu proběhnu.

Výtah mimo provoz

Venku tenkrát vládl sychravý podzim. Bylo pozdní odpoledne a s kamarádkou Janou jsme se domluvily, že vyrazíme do kina. Oblékla jsem se, a protože jsem byla docela unavená, ze dveří jsem tentokrát zamířila k výtahu. Jenže štěstí mi nepřálo.

Postávala jsem u něj několik minut a marně se ho snažila přivolat. Podle zvuků to vypadalo, že někdo v poschodí nad námi do něj nakládá nějaké bedny. Ztrácela jsem trpělivost a nakonec zvolila cestu po schodech.

Kroky na schodech

Sešla jsem o patro níž, když jsem najednou za sebou zaslechla kroky. Myslela jsem si, že někdo ze sousedů vyrazil také po schodech, ale když jsem se ohlédla, nikdo tam nebyl. Chodba zela prázdnotou.

Sestupovala jsem dál

Zdolala jsem několik dalších schodů a ocitla se ve čtvrtém patře, kde jsem zůstala stát jako přibitá. Kousek před sebou jsem totiž spatřila tajemnou postavu, respektive stín jakési bytosti, která se svižným tempem pohybovala po schodech dolů.

Výrazně jsem zvolnila a mlčky ji sledovala. Když jsem pak na moment zastavila, přestal se rázem pohybovat i stín. Přišlo mi, jako by na mě schválně čekal.

Stín se rozplynul

Po zhruba deseti minutách jsem konečně sestoupila až do přízemí, kde se tajemný stín zničehonic ztratil. Vyšla jsem před vchod na čerstvý vzduch a byla jako omámená.

Z kina jsem tehdy moc neměla, prakticky celou dobu jsem přemýšlela, co nebo spíš kdo, mi na schodišti dělal společnost a naháněl hrůzu.

Doprovodila mě

Po cestě domů jsem svůj zážitek líčila Janě, která mi nabídla, že mě doprovodí až do bytu. Bála jsem se, nezapírám, takže jsem její nabídku uvítala. Jana sice navrhovala, že to spolu vyšlápneme nahoru po schodech, to jsem ale odmítla.

Vyjela tedy se mnou výtahem do šestého patra, kde jsme se rozloučily, a mně spadl kámen ze srdce.

Nevyřešená záhada

Druhý den ráno jsem šla na nákup a ve výtahu potkala sousedku, která bydlela o tři patra níž. Daly jsme se spolu do řeči. Ihned na mě spustila, jestli jsem také včera slyšela ty kroky, které se rozléhaly po schodišti.

Prý se šla podívat, kdo to pořád dupe, ale nikoho neviděla. Její povídání mě znepokojilo, já jí však o své bizarní zkušenosti raději nevyprávěla. Každopádně jsem poté po schodech chodila už jen výjimečně, když se mnou šel ještě někdo další.

Nic podivného se už ale naštěstí nestalo. Žádné stíny ani kroky jsem nezaznamenala. Dodnes mi ale vrtá hlavou, koho jsem vlastně viděla.

Markéta V. (55), Český Krumlov