Se Soňou jsem se skamarádila v první třídě a přátelství nám vydrželo až do dospělosti. Svěřovaly jsme si vše, byly jsme jedna druhé oporou. Než se záhadně ztratila.
Na svůj první školní den si moc nepamatuji. Nevím, co říkala paní učitelka, už si nevybavím své pocity z nového prostředí. Jednu věc si ale vybavuji. Sedali jsme si do lavic a já nikoho neznala, protože jsme se právě přistěhovali.
Ostatní děti se znaly ze školek a ze sousedství. Takže se bavily spolu. Najednou se ale kolem mého stolu motala holčička a paní učitelce řekla, že neví, kam si má sednout. Protože jsem byla nejblíže, usadila ji ke mně.
Říkaly jsme si úplně vše
Kamarádily jsme spolu do deváté třídy a naše přátelství neustalo ani tehdy, když jsme každá šly na jinou střední. Byly jsme si skutečně oporou, nikdy jsme se snad nepohádaly. A říkaly jsme si vše. Nikomu jsem nesvěřila tolik o svém životě s chlapci.
To hezké, i to ne moc pěkné. Soňa byla (tedy stále doufám, že mohu napsat, že stále je) jediným člověkem, komu jsem řekla, že mne kamarád bývalého kluka znásilnil.
Nic nás nerozdělilo, byla mojí oporou
Nerozdělilo nás ani to, že já jsem se vdala a narodil se mi chlapeček, zatímco Soňa byla ještě svobodná. Byla skvělá teta, která s námi jezdila na pískoviště. Honzíka si zamilovala, opravdu jsem z ní necítila, že by jí nějak vadil.
Soňa také chtěla děti, ale nemohla narazit na toho pravého. Ne snad že by měla pochybné známosti, ale prý si to s nimi neuměla představit.
Nelíbily se mi jeho oči ani chování
Jednoho dne se mi Soňa svěřila, že ji okouzlil jistý Peruánec, který přijel do mezinárodní pobočky firmy, kde Soňa pracovala. Byl to krásný, muž s jiskrou v oku. Přesto jsem ale v těch jeho očích viděla i něco, co se mi moc nelíbilo.
Setkali jsme se párkrát a měla jsem pocit, že se mnou i flirtoval, když si Soňa odběhla. Nechtěla jsem jí ale kazit radost. Myslela jsem si, že to je stejně chvilková záležitost. Kdybych věděla, co se stane, možná bych se ozvala…
Snad není vrah podivný cizinec…
I když odjel zpět do Peru, psal si se Soňou. Tehdy jsem si říkala „holka, kdoví, kolik ženských doma má“. Stále jsem doufala, že to vyšumí. Jednoho dne Soňa přišla s tím, že ji pozval do Jižní Ameriky. Zprvu jsem se vyděsila, protože známe ty zprávy o ganzích.
Pak jsem si ale řekla, že v mých očích proutník není vrah a Soně bude ve své domovině oporou. Podívá se tam, a pak se vrátí.
Pozval ji na výlet do své domoviny. Ublížil jí?
Soňa odjela. Zavolala mi první den, co přijela. Byla nadšená, že tam je krásně. To bylo naposledy, co jsem slyšela ten její zvonivý hlas. Když se neozývala ani rodině, začali jsme pátrat.
Podle policie se Soňa se svým průvodem vydali do hor, ale už se nevrátili. Nepochopili jsme, proč se hned na začátku dovolené vydávali do tak náročného místa. Nevíme, jestli se jim tam něco stalo, jestli Soně ublížil, nebo ji někam odvezl.
Jak se později ukázalo, Peruánec měl dluhy. Navíc ho firma právě propustila. Nechce se mi věřit, že by ale to mělo vliv, aby přes půl světa tahal moji kamarádku, které by něco provedl.
Občas mívám divné sny, v nichž vídám starou indiánskou babičku, a pak zjistím, že to je moje kamarádka. Soničko, stále doufám, že se opět shledáme…
Hanka L. (56), Kolín
