Už jsem ani nedoufala, že se v mém trudném životě změní něco k lepšímu. Až kartářčina věštba mě naplnila nadějí a optimismem. Zprvu jsem nevěřila, ale vyplnila se do posledního puntíku!
V posledním roce jsem se stala obětí samých špatných událostí. Po dlouhých letech osamění jsem si našla přítele a domnívala jsem se, že budu konečně šťastná. Nemohla jsem uvěřit, když mi můj milý oznámil, že těžce onemocněl!
Samé špatné zprávy
Netrvalo ani půl roku a zemřel. Proplakala jsem mnoho nocí a nemohla se z toho neštěstí vzpamatovat. Milovala jsem ho celým svým srdcem. Potom přišla dcera a měla tak vážný výraz, že se mi skoro zastavilo srdce.
Naštěstí mi přišla jen oznámit, že se stěhuje kvůli manželově zaměstnání až na druhý konec republiky. Ulevilo se mi, že není nemocná, ale potom jsem si uvědomila, co to pro mě znamená. Vnoučata uvidím jen párkrát do roka!
Ale říká se do třetice všeho dobrého i zlého… V zaměstnání snižovali stavy a já musela jít taky. Dostala jsem odstupné, ale do důchodu mi ještě pár let zbývalo.
Přemluvila mě kamarádka
Co si budu kde hledat? Byla to klasika. Zdraví nic moc a znalost jazyků žádná. Úplně jsem se složila. Bylo toho na mě moc! Pověstný pohár přetekl. Ráno jsem se nemohla postavit na nohy. Nepřinutila jsem se ani vstát z postele. Zavolala jsem kamarádce.
Přinesla mi můj oblíbený větrník, ale já se na něj nemohla ani podívat. „Tak to je vážné. Větrníku bys nikdy neodolala,“ pohladila mě. Trochu jsem se uklidnila a vypověděla jí, co všechno mě trápí. Trpělivě mě vyslechla a potom navrhla něco nečekaného:
„Půjdeme spolu ke kartářce. Zvu tě. Nic tě to nebude stát!“ Nechtělo se mi. Kamarádka Vlastička ale nedala pokoj. Přemlouvala mě a hučela do mě stále dokola. Nakonec mi řekla, abych se obětovala kvůli ní. Že se k ní sama bojí! To rozhodlo. Měla pravdu.
Přece ji nepošlu do nějaké pochybné čtvrti na okraji města jen tak samotnou. Co když ji někdo okrade?
Vypadala obyčejně
Na tu pochybnou akci jsem se důkladně připravila. V mobilu jsem si navolila číslo policie. Boty jsem si oblékla co nejpohodlnější, kdybychom musely utíkat. Vlastička se mi smála. Prý jsem zblblá z detektivek! Ty byly mojí nejoblíbenější četbou.
Ona hltala romantiku a já vraždy. Možná pro svoji rozdílnost jsme se měly tolik rády. Skutečnost předčila moje nejhorší představy. Otlučené dveře kartářčina bytu nevěstily nic dobrého. Ani její byt neoplýval pořádkem.
Nebyly tady žádné skleněné koule nebo alespoň strašidelná kočka. Jen otlučený nábytek a přeplněný popelník. Paní vypadala naprosto obyčejně. Krátké šedé vlasy, legíny a puntíkaté tričko.
To bylo tedy překvapení
„Posaďte se,“ vyzvala nás a hned svůj pohled upřela na mě. „Vám se nevede zrovna nejlépe, co? Ale uvidíte, bude líp!“ Potom jsem si sama zamíchala značně ohmatané karty a tři si vytáhla. Kartářka nad nimi chvíli přemýšlela a potom spustila:
„Vašemu příteli je už dobře, zbytečně by se tady trápil. A s dcerou se za chvíli budete vídat víc než doposud. Jediné, co vám bude chybět, je tady vaše kamarádka. Ale ona vás neopustí. Uvidíte!“ Mluvila, jako by všechno byla hotová věc.
Vlastičce řekla, že ji čeká stěhování. Ona se ale nedala. Prý proč? Vždyť je ve svém pěkném, nově zrenovovaném bytě spokojená!“ Odpověď ale nedostala.
Odjela jsem pomáhat
„Byla divná, co?“ zeptaly jsme se jedna druhé téměř současně. Ale oběma nám kartářčina slova běžela hlavou. Chvíli jsme si ještě povídaly, tak všeobecně o ničem a pak šla každá do svého domova.
Uplynuly dva týdny od chvíle, kdy jsem se s celou rodinou dcery rozloučila. „Mami, musím tě o něco strašně moc poprosit,“ zavolala mi jednou a hned pokračovala: „Nemohla bys na pár dní přijet? Obě děti onemocněly, nemá je kdo hlídat. To víš, máme s manželem nová zaměstnání a nemůžeme hned chybět.“
Mám zůstat
Hned prvním vlakem jsem se za ní vydala. Měla krásný velký byt, a tak na mě zbyl i malý pokojík. Všichni byli, dokonce i zeť, mým příjezdem nadšeni. A já taky! Uběhlo pár dní, když mi dcera navrhla, zda bych nezůstala nastálo.
Prý by mě normálně zaměstnala a platila. Mohla si to dovolit, ale bez mojí pomoci by byla ztracená!
Všichni jsme opět spolu
Kývla jsem téměř bez rozmyšlení. Zavolala jsem tu novinku Vlastičce. Rozbrečela se do telefonu. Nechtěla o mě přijít, ale chápala mě. Prý mě bude navštěvovat! Jenže hned ráno mi zavolala, že něco vymyslela. „Odstěhuji se za tebou.
Už jsem si začala shánět bydlení. Do předčasného důchodu mohu jít už za pár měsíců. Do té doby snad nějaký ten byteček seženu! Vždyť mě tady nic nedrží.“ Moje radost neznala mezí. Budu mít u sebe všechny, co mám ráda. Kartářčina věštba mě nejen naplnila nadějí.
Dokonce se vyplnila! Tak to byl zázrak!
Martina K. (66), Ostrava
