Houbaření je mojí velkou zálibou. Při své oblíbené činnosti jsem se však jednoho dne ocitla v nesnázích.

Když ještě žil můj muž Ludvík, chodila jsem do lesa hlavně s ním. Klábosili jsme a oba si sbírání hub velmi užívali. Po jeho smrti, s níž jsem se těžce smiřovala, jsem musela vyrážet bohužel sama.

Cítila jsem se bez Ludvíka strašně opuštěná, a když jsem potkala po cestě nějaký manželský pár, bylo mi smutno.

Les plný hub

Jednou jsem nasedla do auta a vyrazila na chatu, kam jsme s manželem často jezdili. Poblíž ní se nachází hustý smíšený les, kam si ráda dělám procházku, abych načerpala energii. Vzala jsem si koš, nožík, nazula holiny a vyrazila.

V lese jsem ušla sotva pár desítek metrů a zírala jako blázen. Hub bylo mraky! Samý hřib, křemenáč, masák. Neskutečné!

Ztratila jsem se

Měla jsem takřka plný koš, jenže hub bylo tolik, že se sběrem nešlo přestat. Oči pořád chtěly a já tedy šla dál, až jsem se ocitla hluboko v lese. Začala jsem být trochu unavená a rozhodla jsem se, že sbírání nechám a vrátím se do chaty.

Otočila jsem se a mířila po záchytných bodech zpět. Zkraje to šlo dobře. Míjela jsem jeden vysoký spadlý smrk, u kterého jsem odbočila doleva. Po nějakém čase mi ale začala některá místa připadat, jako bych kolem nich šla poprvé.

Bohužel jsem zapomněla v chatě mobil s navigací, za což jsem si od plic vynadala.

Stín v dálce

Byla jsem zmatená a na rozcestí riskla další směr. Hledala jsem cokoliv, co by mě navedlo na správnou stranu. Jenže marně. Dostávala jsem se pomalu do zoufalství, když jsem asi tak třicet metrů před sebou zahlédla stín nějaké vyšší postavy.

Myslela jsem si, že je to nějaký houbař. Volala jsem na něj, ale vůbec nereagoval. „Haló, zastavte, prosím!“ zakřičela jsem, ale on v klidu kráčel dál, a především pryč ode mě.

Jako kdyby se vypařil

Snažila jsem se k němu přiblížit, abych se ho zeptala na cestu, což se mi ale moc nedařilo. Sledovala jsem ho asi kilometr, a když jsem se pak najednou podívala před sebe, postava byla pryč! Nevím, kam zmizela, zkrátka byla pryč. Velká záhada.

Opravdu netuším, kam se zničehonic poděla a kdo to vlastně byl. Můžu ale říct jedno – spasila mě! Ušla jsem totiž kousek a náhle spatřila cestu, která vedla přímo k chatě. Bezpečně jsem ji poznala a zhluboka si oddechla.

Přízrak, nebo halucinace?

Když jsem pak na chatě vyložila houby na stůl, dumala jsem, co jsem vlastně viděla. Ale na nic smysluplného jsem nepřišla. Nic podobného se mi nikdy nestalo. Od té doby jsem do onoho lesa ještě několikrát zašla, ale žádnou podobnou bytost už jsem nezahlédla.

Napadlo mě, zda se mi nezjevil duch mého manžela a nechtěl mě dostat ven z lesa, nebo to byly všechno jenom halucinace? Každopádně vím jedno – ať to bylo cokoli, přineslo mi to záchranu.

Zdena L. (68), jižní Čechy