Přišla jsem o práci i o bydlení. Když se naskytla možnost podnájmu ve vsi na konci světa, řekla jsem si: Proč ne? Vždyť je to jedno.

Skončila jsem na psychiatrii. Bylo toho na mě už moc. Když jsem bilancovala, cítila jsem sílící úzkost. Svůj život jsem si představovala jinak.

Ale po dvou rozvodech, marném toužení po dítěti, vážném onemocnění a dluzích, do kterých jsem upadla mimo jiné i kvůli druhému manželovi, který propadl ošidnému kouzlu kreditních karet, jsem byla vysílená.

S druhým mužem jsme se sice rozešli, ale splácení bylo na mně, protože ten mizera neměl ani vindru. A když jsem pak přišla o práci, neboť mateřskou školku, v níž jsem byla zaměstnaná, zrušili, už jsem opravdu nevěděla, kudy kam. Proto ta psychiatrie.

Tvrdili mi, že jsem se pokusila o sebevraždu, namítala jsem, že prášků, které jsem spolykala, nebylo tolik, aby mě uspaly navěky. Chtěla jsem jen konečně usnout, trpěla jsem permanentní nespavostí, nebylo to k vydržení.

Bylo však zjevné, že mi psychiatr příliš nevěří. Pobyla jsem tu několik truchlivých týdnů v obavách, že se navíc nemám kam vrátit. Přišla jsem nejen o práci, ale také o podnájem, který jsem si už nemohla dovolit.

Můj anděl

Ale můj anděl strážný nebo někdo takový zasáhl a způsobil, aby se o mém trápení s bydlením dověděla zdravotní sestřička, která si tu se mnou občas povídala, když jsem v jídelně popíjela čaj a přemýšlela, co s načatým životem.

„A nechcete do Třešňovky?“ navrhla. „Je to kousek. Moje babička má v domku volný pokoj, ráda vám ho pronajme za pár drobných. Pokoj je pěkný, u domu veliká zahrada, měla byste tam klid.“ Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, co chci.

Tu obec jsem neznala, ukázalo se, že se ani Třešňovka nejmenuje, jen se jí tak říkalo kvůli rozlehlému třešňovému sadu, který byl její součástí. „Můžu to zkusit,“ připustila jsem s vědomím, že je mi vlastně fuk, kde budu.

Život mě nebaví, jen tak živořím, a je opravdu jedno, jestli v Třešňovce, nebo kdekoli jinde. „To budete koukat, jaký je tam společenský život,“ smála se mladá sestřička. „Prosím vás,“ divila jsem se.

„Vždyť je to pár domů, spíš taková polosamota, jaký tam může být společenský život?“

Úplně sama

Teprve když mě propustili z psychiatrie, ke svému úžasu jsem si všimla, že jaro mílovými kroky pospíchá do léta, rozkvétají růže a kopretiny a jasmín voní jako pozdrav z ráje. Něčím mi to připomnělo mládí.

Všechno tak strašně, až nesmyslně rychle uteklo, povzdechla jsem si. Cítila jsem se úplně sama. Vzdychala jsem celou cestu do Třešňovky, kam mě vezla ta hodná sestřička. „Berte antidepresiva, nezapomínejte na to,“ upozornila mě. „Uvidíte, že bude líp.

Počkejte, až poznáte holky z Třešňovky.“ Skoro mě to vystrašilo. S lidmi se seznamuji nerada a těžce, kamarádky, které jsem kdysi měla, se někam ztratily. Zvykla jsem si být sama, bylo to sice smutné, ale nejjednodušší. Už se ani bavit s lidmi neumím.

„Holky z Třešňovky?“ podivila jsem se. Jen se zasmála. Babička Amálka z vily, která nesla nápis Vila Amalie, byla postarší vdova, na první pohled velice sympatická. Za pokoj si řekla nezvykle mírnou cenu a za malý příplatek mi nabídla i snídaně.

V místnosti s velikými okny, která byla plná světla, jsem se cítila najednou líp. Okna vedla do zahrady, bylo slyšet zpěv ptáků. Dobře se mi tu spalo.

Ráno u snídaně, která se skládala z čaje s citronem, ovoce a třešňového koláče, jsem si připadala dokonce spokojená, a to se mi nestalo už hodně dlouho. „Jaký máte na dnešek program, drahoušku?“ zajímalo babičku Amálku.

Koukla jsem na ni, jako by na mě promluvila španělsky. Jaký by asi tak mohla mít program čerstvá důchodkyně, kterou propustili z blázince, beznadějně opuštěná, v dědině na konci světa, kde nezná živou duši?

„Ale drahoušku,“ rozesmála se třiaosmdesátiletá stařenka, „život ještě nekončí. Odpoledne se pořádá soutěž bublanin. Přidáte se?“

Třetí místo

Upekla jsem jahodovou. Zavzpomínala jsem si při tom na staré časy, kdy jsem ráda a snad i celkem zdařile pekla a těšila se, co tomu řekne holčička, kterou jsem si tak přála mít. Ale to už je všechno pryč. Babička Amálka upekla třešňovou.

Pozdě odpoledne jsme výtvory odnesly na náves, kde se zčistajasna objevily skládací stolky pokryté barevnými ubrusy. K tomu jásavě vyhrával obecní rozhlas. Dostavil se i hlouček důchodkyň, asi to byly holky z Třešňovky.

„Vítáme vás tady,“ řekla ta oblečená do pestrých barev, jmenovala se Jiřinka. Pochlubila se třešňovou bublaninou, přinesla ale i třešňové víno. Objevilo se i pampeliškové a bezinkové. Moje bublanina vyhrála třetí místo.

Večer jsem pomáhala vyzdobit sál v místní hospodě, která měla otevřeno jen v pátek, sobotu a neděli. Dokonce se dostavila nepočetná kapela. „To je naše bublaninová slavnost,“ vysvětlila Jiřinka.

„A tady se nečeká, až tě k tanci vyzve chlap, je jich málo, jsme tu skoro samé vdovy. Takže jakmile se do toho kapela opře, jde se tančit.“

Dokud se zpívá

Protančila jsem celý večer. Skoro jsem zapomněla, že mě bolívají nohy a záda. A zachutnalo mi bezinkové víno.

Nebylo to zrovna víno znalců, ale přineslo mi dobrou náladu.Amálka, Jiřinka, Jaruš, Ivča, Martička, Fany a další, to byly holky, které mě vrátily zpátky do života. Ne, že by to se mnou měly lehké.

Někdy jsem upadala do takových depresí, že bylo těžké najít sílu vstát z postele. Tak šly a vytáhly mě z ní. „Prej bereš nějaký prášky, vyhoď to,“ doporučila Jiřinka. „Prášky všecko jenom zhorší. Víš, co je daleko lepší?

Náš pochod smrti.“ Ochotně mi vysvětlila, co to obnáší. Ráno v šest hodin se holky shromáždí na hřišti ve sportovním oblečení a obuvi, vybavené krokoměry. Jde se lesem, dokud se nepadne.

Kdo padne až naposled a ujde nejvíc kilometrů, vyhrává velkou oříškovou čokoládu, tu z pojízdné prodejny. „To tě zbaví depresí, chůze po lese je na ně nejlepší,“ mínila Jaruš. Během pochodu jsem se dověděla, že ani holky z Třešňovky neměly snadný život.

Všechny byly vdovy, jen Jiřinka rozvedená, bývalý manžel ji tloukl jako žito. Martička už dvakrát utekla hrobníkovi z lopaty, byla těžce nemocná. Fany si moc přála děti, vymodlený kluk se narodil, když jí bylo čtyřicet.

Na otázku, kde je, s povzdechem odpověděla, že ve vězení, protože fetoval a vykrádal lékárny. „A jak můžete být, holky, po tom všem trápení tak veselé?“ divila jsem se. „No to je přece v té známé písničce. Dokud se zpívá, ještě se neumřelo,“ vysvětlila Jiřinka.

Z volby Miss Třešňovky jsem se omluvila, styděla jsem se, takový šoumen zase nejsem.

To zvládneš

Ale nechyběla jsem v obecenstvu a umírala smíchy při pohledu na Jiřinku v klobouku hodném proslulých dostihů v Ascotu a v minisukni zdobené slunéčky sedmitečnými. Během všeobecného veselí za mnou přiběhla Ivča: „Hele, tys prý dělala v mateřince?

Kudrnovi shánějí hlídání pro malou Zorku, jsou jí tři roky. To zvládneš, ne?“ Věřte nebo ne, svoje štěstí jsem našla až jako stará babka. Zamlada na mě bohužel nějak pozapomnělo, až tady, v Třešňovce, mi ukázalo usměvavou tvář.

Nevěděla jsem, jaké to je, být šťastná, a řeknu vám, je to báječné. Když kráčím tichým letním ránem neposekanou trávou k vilce, v níž se probouzí přesně taková holčička, o jaké jsem v mládí snila, usmívám se.

Vím, že rázně poodhrne záclonku a z pootevřeného okýnka zavolá: „Ahoj, babičko!“ Potom vyběhne, často ještě v kvítkované noční košili, a mokrá od rosy mi skočí do náruče. Moje záda zaúpí, a mně to vůbec nevadí. Zamáváme odjíždějící mamince a jdeme si hrát.

No řekněte, může být někdo šťastnější, než jsem teď já? Všem holkám z Třešňovky jsem koupila velikánskou bonboniéru. Za co, prosím tě, divily se. „Prostě jen za to, že jste,“ odpověděla jsem zajíkavě.

Věra (69), jižní Morava