Bezohledné tornádo. Taková byla moje sestra Anna. Jeden čas to vypadalo, že se mě rozhodla úplně zničit.
Podzim přišel dřív. Dívala jsem se na to z okna domečku po rodičích a bylo mi tak smutno, že to ani nedokážu popsat. Moje maminka se bála, že se mi z té samoty jednou zatemní v hlavě a zblázním se.
Než umřela, kladla mi na srdce, že bych neměla zůstávat sama, ale copak je to tak jednoduché? Všechno zavinila moje sestra. Roky už jsme spolu nemluvily. Vždycky mi prováděla nepěkné kousky, ale ten poslední mě přesvědčil o tom, že je to bezohledná potvora.
Byla to rána pod pás
Anna byla o rok mladší a o něco hezčí než já. Líbili se nám stejní kluci. Bylo nám sedm a Pavlík od sousedů nám nesl jednu sedmikrásku. Dal ji pochopitelně Anně, já zůstala koukat.
Jenomže tehdy jsme byly malé holčičky, které si dokážou hravě odpouštět a na drobné křivdy rychle zapomínají. Odpustila jsem jí i tu věc, která se stala na maturitním plese. V růžových šatech, sahajících až na zem, vypadala jako nějaká princezna.
A neustále dělala oči na mého spolužáka Martina, se kterým jsem chtěla strávit nejen ten večer, ale celý život.
Chtěla nás udobřit
Byli jsme vážná známost. Přinejmenším do okamžiku, kdy Anna upustila svou sněhobílou rukavičku. Martin ji džentlmensky zvedl, podal Anně, přitom se jí podíval do očí a malér byl na světě. Příhoda s bílou rukavičkou hovořila jasnou řečí.
Anna se mi za něco mstila, ale nikdy jsem nepřišla na to, za co vlastně. Líp jsem se učila a možná jsem si o něco více rozuměla s mámou, no a co? S Martinem vydržela sotva několik měsíců, pak ho odkopla a našla si jiného.
Máma to nebrala na lehkou váhu, přitiskla si nás k sobě a volala: „Holky, snad se mi nebudete hádat kvůli klukům, to by bylo tak směšné!“ Svatosvatě jsme jí slíbily, že se nikdy kvůli klukům hádat nebudeme.
Slíbily bychom jí všechno na světě, protože v tu dobu byla už dost nemocná, diagnóza zněla beznadějně.
Jenom se vychloubala
Po pohřbu Anna odjela do Německa, vypadalo to, že se provdá za velkého boháče. Přála jsem jí to. Zároveň se přiznám, že se mi trochu ulevilo.
Baráček po rodičích jsme zdědily napůl, ale Anna mi brzy napsala, že s velkou pravděpodobností žádné bydlení v Čechách potřebovat nebude. Pak už se v dopise zaobírala jen tím, jaké plesy navštívila, jaké si koupila šaty a kam pojedou na dovolenou.
Neustále dávala najevo, jak se jí skvěle daří, pochopitelně na rozdíl ode mě, která jsem zoufale sháněla pokrývače, protože do baráku zatékalo.
Kromě toho jsem sháněla i někoho, kdo by opravil napůl rozbořený plot, a moje kolegyně z pojišťovny, kde jsem tehdy pracovala, se nabídla, že ke mně pošle bratra, který tohle všechno umí.
Moje srdce se rozbušilo
Byla moc hodná a litovala mě, protože jsem byla, i když mladá, sirotek s chatrným baráčkem na krku. Dokonce mě ubezpečila, že bratr bude chtít peníze jen za materiál. Věděla, že jsem prakticky bez koruny.
Dál už se moje osobní drama vyvíjelo jaksi závratně rychle.
Z chlapíka poslaného na opravu plotu a střechy se vyklubal náramně hezký a sympatický společník, a tak jsem ho pro jistotu u sebe ubytovala, protože bylo stále co opravovat a hlavně, cítila jsem, že tohle je moje životní láska.
Nečekaná návštěva
Podzim přišel tehdy dřív. Na zahradě jsme se brodili v závějích listí, ale sedět venku se ještě dalo. Sedávali jsme pod starým ořechem v ratanových křeslech po mých rodičích, na proutěném stolku blikala svíčka, nad vínem jsme už mluvili o svatbě.
Pak najednou zvednu oči a v mém zorném poli se objeví Anna! Oblečená jako princezna na cestách. Tehdy, asi tak před dvaceti lety, jste v Čechách takové oděvy nesehnali. Vypadala jsem proti ní jako hadrník. Jako sociální případ. Smutně mi oznámila:
„Tak jsem zase doma. Vdavky nevyšly.“ Pak se obrátila na mého společníka, napřáhla k němu ruku s rudě namalovanými nehty a zaševelila: „Ahoj. Já jsem Anna.“
Proč zrovna já?
Tu noc jsem nemohla usnout. Byl úplněk. Chodila jsem po pokoji jako náměsíčná a modlila se, aby mi ho protentokrát výjimečně Anna nesebrala. Rovněž jsem proklínala osud i život za to, že mě takhle trestají. Proč se Anna nevdala do Německa? Proč se vrátila? Proč mi zase ničí život?
Ložnice byla prázdná
Uplynuly dva měsíce. Spala jsem neklidně, když jsem otevřela oči do tmy, uvědomila jsem si, že jsem v posteli sama. Vymrštila jsem se a vběhla do Annina pokoje.
Byl prázdný, postel ustlaná, ve skříni chyběly šaty, na okno bušily dešťové kapky, plískanice se letos obzvlášť činily. Utekli spolu! Přitom už jsme měli natištěná svatební oznámení, objednanou svatební hostinu. Jak mi to jen mohla udělat?
Seděla jsem v jejím pokoji a třeštila oči do tmy. Chtělo se mi nežít, nebýt, hlavně tolik netrpět.
Nechtělo se mi žít
Na tu noc nikdy nezapomenu. Vypila jsem trochu vína a chodila po zahradě, i když hustě pršelo. Ráno už mi bylo zle, dostala jsem horečku, zavolala do práce, že jsem nemocná, a vzala si dva prášky na spaní.
Jen dva, ač mě napadlo, že vzít si jich daleko víc by možná též bylo řešení. Když jsem se zadlouho probudila, někdo mnou cloumal a volal: „Kolik sis jich vzala? Kolik jich bylo?“ Poslušně jsem odpověděla: „Dva.“
Odjela už nadobro
Ten někdo si oddechl. Byl to můj nastávající manžel. Ukázalo se, že s Annou neodešel, ač ho k tomu opakovaně vybízela. Když ji asi dvacetkrát odmítl, požádala ho, aby ji alespoň odvezl pozdě večer na vlak, že už nechce ani jeho, ani mě nikdy vidět.
Skutečně zmizela, po roce poslala pohled z Itálie, kam se jí tentokrát skutečně podařilo provdat. Uvědomila jsem si, že mi ukradla snad všechny kluky, na které jsem si myslela, až na toho posledního. Protože ten to se mnou myslel vážně.
Jana K. (60), Vsetín
