Neměla jsem proti ní šanci. Byla mladší, hezčí a chytřejší. Teď se mi šplhala po zádech ke kariéře a chtěla stále víc peněz.

Moje kolegyně nebyla vždycky tak vypočítavá. Nebo možná jsem ji neprohlédla. Nastoupila k nám do podniku hned ze střední školy a snažila se všem vyhovět, seč jen mohla. Potíž byla v tom, že nemohla. Nic neuměla!

Vděčná mi nebyla

Bylo mi jí líto. Vzala jsem si ji pod křídla a všechno časem naučila. Jak se vyplňují formuláře, kam co poslat a také kam co neposílat. A hlavně, jak předstírat, že je jí vše jasné a nenechat se nachytat u nějaké začátečnické chyby.

Možná jsem na Lindu byla až moc hodná a vstřícná, nevím. Vůbec mě nenapadlo, že by se mi moje ochota mohla někdy v budoucnu vymstít. Linda byla milá a učenlivá. Na nic se nepotřebovala ptát dvakrát. Časem si získala můj obdiv.

Skamarádily jsme se navzdory rozdílnému věku i navzdory rozdílným názorům. Když probíhala reorganizace našeho velkého ekonomického oddělení, přidělili nám nového šéfa. Byl to moc solidní a slušný chlap.

Vítězství mělo patřit mně

Staral se o nás a snažil se, abychom se my, jeho podřízení, měli co nejlépe, nebo alespoň co nejsnesitelněji. V názorech na něho jsme se s Lindou kupodivu shodly. Mělo to ale háček. Odměny a povýšení mohla získat jen jedna z nás.

Ve starých dobách bych to byla automaticky asi já. Za počet odpracovaných let i za zkušenosti, které jsem mohla předávat mladším. Jenže staré doby byly pryč. Linda byla hezčí a mladší, a dokonce, bohužel, i chytřejší. Anglicky naštěstí moc neuměla, stejně jako já, ale jinak měla stejné šance.

Kolegyně si chtěla šplhnout

O naději na povýšení mluvila často a ráda. Občas to vypadalo, že už má vše jisté. To mi vadilo nejvíc. „Tak to mám za všechno, co jsem pro ni udělala?“ ptala jsem se kolegyň, ale ony jen tak krčily rameny.

Zřejmě ty peníze a postup v kariéře nepřály ani jedné z nás. Potom nastala chvíle, která mohla rozhodnout. Náš pan šéf totiž čekal nějakou kontrolu. Nazývala se sice přátelskou návštěvou, ale my všichni věděli svoje. Běda, jak by něco neklaplo!

Po pracovní stránce jsme měli vše ve vzorném pořádku. Nejdůležitější ale bylo pohoštění. Pokud nebudou všichni nadšení, nepřejedí se a nedostanou s sebou výslužku, budeme mít malér! Linda se hned nabídla, že vše zajistí. Od sladkého po slané a ještě víc.

Pekla jsem až do rána

Vymýšlela, co všechno přinese. „Krabici kanapek, domácí preclíky, dortíky a také svatební koláčky. Slané roládky i vegan mísy, pro jistotu.“ Vše si pečlivě zapisovala, aby na nic nezapomněla. O nápoje se měl postarat kolega, tak bylo o jednu starost méně.

I tak toho bylo nepočítaně! Pozorovala jsem tu snaživku a v duchu jí dávala za pravdu. Pohoštění rozhodne o všem. Bylo to jasné jako slunce na nebi! Večer jsem zahájila akci. Napekla jsem štrúdl a domácí buchty. Vyrobila sulc a modlila se, aby do rána ztuhl.

Vyškvařila jsem sádlo a až k ránu konečně dopekla poslední bochník chleba. Byla jsem na něj odbornicí. Ráno jsem všechno sbalila do takové té ohromné kostkované tašky a vydala se do práce.

Pohoštění jsem ukradla

Číhala jsem na Lindu. Přišla až těsně před začátkem pracovní doby. V každé ruce dvě tašky a přes rameno kabelu. Pod tím nákladem se skoro prohýbala. Zpocená a vyčerpaná usedla za pracovní stůl.

Tašky nechala přede dveřmi, aby je hned vzápětí odnesla do zasedací místnosti. Nastal můj kýžený okamžik. Aniž by si mě všimla, vyplížila jsem se ke dveřím. Popadla jsem ten její náklad a odtáhla ho na záchod.

Tady jsem všechny ty lahůdky pečlivě zamkla, aby je neměl šanci kdokoliv najít. Usedla jsem za svůj stůl a čekala. Po chvíli se přiřítil šéf. Byl nazlobený a zároveň i zoufalý. „Lindo, tak kde to vázne?“ vyhrkl výhrůžně a přísně se na kolegyni zadíval.

Ta úplně bledá a zpocená strachy jen pokrčila rameny. „Šéfe, já nevím. Ještě před chvílí tady všechno bylo. Asi mi ty tašky musel někdo ukrást!“

Dobroty vše zachránily

Byla tak nešťastná, že mi jí bylo skoro líto. Ale jen skoro! Šéf jen mávl rukou. Nevěřil jí a dal to hlasitě najevo. Nyní nastala moje chvíle. Popadla jsem svoji ohromnou tašku a postavila mu ji přímo před oči.

„Něco malého jsem, jen tak pro jistotu, taky připravila, tak kdyby se vám to hodilo,“ nabídla jsem se skromně. Pan šéf ani nečekal, až dokončím větu. Chopil se nákladu a hnal se do zasedačky. Zde už seděla delegace u hrnků s kávou a tvářila se přísně.

Skoro naštvaně. Rychle jsem všechno vyndala a začala servírovat. Tváře našich katů se vyjasnily. Ústa se jim roztáhla do širokých úsměvů a v místnosti zavládlo ticho. Vše bylo zachráněno. Vysoké prémie mě neminuly a povýšení také ne!

Eva S. (59), Ústí nad Orlicí