Ve starém domě mě ničila tísnivá atmosféra. Cítila jsem přítomnost zla a nedokázala jsem kvůli tomu usnout.

Některé příhody z dávné minulosti nás dokážou zneklidňovat i po letech, kdy už žádné nebezpečí nehrozí. Mně se jedna taková příhoda před několika lety stala a dodnes jsem na ni nezapomněla.

Děsivé vzpomínky

Patřím už ke starší generaci, ale pořád si ji v sobě nosím jako živé vzpomínky na dobu mého dětství a dospívání. S rodiči jsem jako dítě bydlela ve starém domě, který pocházel někdy z poloviny 19. století. Dodnes mi běhá mráz po zádech, když si na náš domov vzpomenu.

Strašidelná atmosféra ve starém domě

Vládla tam strašidelná atmosféra a já jsem skoro každou noc prožívala ve strachu, i když mě nic konkrétního neohrožovalo. Už jako miminko nebo batole jsem prý mívala problémy s usínáním, což jsem se pak pochopitelně dozvěděla od svých rodičů.

Jako malá jsem často plakala

Bývala jsem klidné dítě, během procházek venku v kočárku jsem nikdy nebrečela, ale jakmile přicházel večer a já byla v postýlce v našem domě, skoro mě nešlo utišit.

Pro moji matku to byla záhada, protože na první pohled bylo všechno v pořádku a nic mi nechybělo.

Prý jsem až moc přecitlivělá

Vyrostla jsem, začala chodit do školy a hodně času jsem trávila venku. Po nástupu do druhé třídy mě začaly trápit noční můry. Špatně se mi usínalo, mívala jsem zlé sny a často jsem v noci plakala a pak chodila spát k rodičům do ložnice.

Všichni to přikládali nějaké mé přecitlivělosti, protože jiné potíže jsem neměla. Byla jsem zdravé dítě, ve škole jsem se dobře učila, měla jsem kamarádky, spoustu zájmů a koníčků a nikdo mě nešikanoval. Jen to usínání nebo spaní v mém pokoji ve mně probouzelo tíseň a paniku.

Strach z něčeho neznámého

Později, když mi bylo už přes deset let, mi rodiče zakazovali, abych v noci opouštěla svůj pokoj. Vzpomínám si, že jsem některé noci vůbec neusnula, jen jsem seděla na posteli, v očích jsem měla slzy a v sobě hrozný strach z něčeho neznámého.

K tomu se přidaly záchvaty zimnice, a to i tehdy, když topení běželo na plný výkon. Unavená jsem pak usínala ve škole, takže si na mě učitelky pochopitelně stěžovaly.

Na čas jsem šla k babičce

Rodiče se mě vyptávali, zda nemám nějaké starosti ve škole nebo s kamarády, ale na to jsem jim mohla říct jen jediné – že nemám. Když jsem jim pověděla, že se prostě „jen“ bojím být ve svém pokoji, tak si se mnou nevěděli rady.

Na nějaký čas mě pak dali k babičce, která bydlela na druhém konci města. Dojížděla jsem odtamtud do školy a naprosto jsem se zklidnila.

Po návratu se problémy vrátily

U babičky se mi spalo skvěle. Žádné zlé sny ani strach jsem tam neměla. Cítila jsem se klidná a v bezpečí. Otec mě tehdy podezříval, že to dělám naschvál, ale matka se mě zastávala. Dnes už vím, že to od ní nebylo jen tak. Poté, co jsem se vrátila domů, se problémy opakovaly.

Z půdy jsem slyšela podivné zvuky

Ta atmosféra kolem byla s příchodem tmy pro mě vždycky tak tísnivá, že mi šíleně bušilo srdce a potila jsem se. Občas jsem také slýchala podivné zvuky seshora. Tam se nacházela půda. Bála jsem se, že tam straší.

Nikomu jsem se s tím ale nesvěřovala, protože jsem věděla, že by mi stejně nevěřili.

Po stěhování všechno zlé zmizelo

Ještě před koncem základní školy jsme se přestěhovali na sídliště do paneláku, protože náš dům se měl bourat. Vzpomínám si, jaká to pro mě byla velká úleva. Všechny nepříjemné pocity, které jsem do té doby prožívala, byly najednou pryč. Prostě zmizely.

Našla jsem si manžela

Čas běžel dál a v životě se mi pak už dařilo. Vystudovala jsem střední školu, poměrně brzy se vdala a měla vlastní rodinu.

Žila jsem se svým manželem a dvěma dětmi poměrně daleko od svého původního bydliště, takže s rodiči jsem si více telefonovala nebo psala, než je osobně navštěvovala.

Zažívala stejnou hrůzu jako já

Pak otec zemřel na infarkt a já jsem matku vídala častěji. Jednoho dne přišla řeč na moje úzkostné stavy v dětství. Tehdy jsem se od matky dozvěděla zarážející věci.

Ona si tím totiž prošla také, když se do domu, který původně patřil prarodičům ze strany otce, přivdala. Popisovala mi své pocity, v nichž jsem se poznala. Bála se o tom tehdy mluvit, aby si o ní někdo nemyslel, že je blázen.

Poté, co otěhotněla a čekala mě, všechno přestalo. Je tedy možné, že jsem ten nevysvětlitelný strach a úzkost zdědila.

Záhada zůstane

Kdo ví, možná v tom starém domě bylo nějaké neviditelné zlo, které se soustřeďovalo vždy na jednu osobu. Dnes už se to těžko dozvíme, když dům léta nestojí, takže to už nejspíš navždy zůstane nevyřešenou hádankou. Občasné vzpomínky na tehdejší pocity ale rozhodně nepatří k mým příjemným.

Alžběta V. (65), Znojmo