Věděla jsem, že děti dokážou být kruté a ubližovat si. Střet se skutečnou šikanou však pro mě byl velmi dramatický.

Nakoukla jsem potichu do nemocničního pokoje. U Zorčiny postele seděli její rodiče a tvářili se dost nešťastně. Chtěla jsem rychle raději zmizet, ale všimli si mě. „Jen pojďte dál, paní učitelko,“ pokynula mi matka Zorky.

A já se až lekla jejího vlídného hlasu. Copak nikdo neví, jak moc se cítím vinna za to, co se stalo?

Taková normální třída

Byla jsem na své deváťáky moc pyšná. Jako třídní učitelka jsem měla velmi dobré výsledky. Moji žáci měli nadprůměrně dobré známky a celkově se jako třída drželi. Už brzy měli mít přijímací zkoušky na střední školy a já pevně věřilla, že to zvládnou.

Především moje favoritka Zorka. Velice chytré děvče, které se rádo učilo. To jí samozřejmě ve třídě na popularitě moc nepřidalo. Někteří spolužáci se proto do ní naváželi. Cílem jejich posměchu byla hlavně Zorčina nadváha.

Oproti svým spolužákům byla dvojnásobná a evidentně s tím nic moc nedělala. Tedy až do chvíle, kdy do naší třídy v pololetí nastoupil Aleš.

Jen si s ní hrál

Zorka se do Aleše ihned zamilovala. Všimla jsem si toho i já, protože to nešlo přehlédnnout. Aleš měl samozřejmě zájem o všechny Zorčiny spolužačky, jen ne o ni. A Zorka to nevzdávala. Držela drastickou dietu. Přesto nic moc nezhubla.

Alešovi psala úkoly, napovídala při písemkách. To ostatně dělala i pro ostatní. Doufala, že si tím získá přízeň spolužáků a vezmou ji mezi sebe.

Už to neunesla

Bohužel nic takového se nestalo. Naopak. Dál se jí posmívali kvůli její postavě. Říkali jí špekoune, vystavovali její nelichotivé fotky, když se v šatně převlékala, na Facebook.

Tajně ji natáčeli na mobil a ty nejhorší záběry s peprným komentářem pak dávali na sociální sítě. K své šikaně využili i její zamilovanosti. A Aleš se k šikanování s chutí přidal. Zorka byla pod stálým tlakem a zoufalá. Proč jsem si toho nevšimla?

Vždyť mi Zorka přímo chřadla před očima. Proč jsem něco neudělala?

Byl to obrovský šok

Jednoho dne Zorka nepřišla do školy. Psali jsme tehdy závěrečný test ze zeměpisu. Přepadla mě úzkost, protože jsem náhle podvědomě vytušila, že se děje něco zlého. Z testu se Zorka rozhodně ulít nechtěla.

A pak mi zavolala její maminka, že je Zorka v nemocnici, že se pokusila o sebevraždu. Zatím rodiče nevěděli, proč to udělala, já ale už měla jasnou představu. To spolužáci ji k tomu dohnali. V tu chvíli mi došlo, že vinu nesu i já.

V té době jsem sice ještě neznala všechny nechutné detaily šikany, ale věděla jsem, že se Zorce posmívají. Měla jsem to zarazit.

Pocitu viny se nezbavím

Pro Zorku je to otřesná zkušenost, ale věřím, že se z toho nakonec dostane. Pomohou jí psychologové, podrží rodiče. Snad bude mít štěstí v jiné škole, kam přechází. Snad nakonec stihne i přijímací zkoušky. Nicméně já budu dál žít se svým pocitem viny. Podcenila jsem situaci a včas nezasáhla.

Markéta K. (53), Benešov