Možná mi ten dopis mohl změnit život k lepšímu. Jeho pisatel se do mě zamiloval a chtěl mě lépe poznat. Bohužel mu k tomu chyběla kuráž.
Ráda bych tímto apelovala na muže, aby, napíší-li milostné psaníčko dámě svého srdce, nezapomněli na podpis. Ono to potom dělá neplechu, ty nepodepsané milostné listy. Kdysi strašně dávno jsem jeden takový, napsaný na stroji, našla ve schránce. Na obálce chyběla známka, do schránky jej hodil nejspíš někdo místní.
Vypadalo to, že jej psal nesmělý mládenec, protože se nejen nepodepsal, ale zároveň se zmínil o tom, že si marně láme hlavu, jak přehlušit mé hlučné okolí.
Chodívala jsem tehdy neustále obklopena skupinkou veselých kamarádek i kluků házejících mi do okna kamínky – tomu asi říkal hlučné okolí.
Jaká škoda
Když jsem si na to před lety vzpomněla, jen jsem si těžce povzdechla. Kam jen se to mé hlučné okolí podělo? Trpím silnými migrénami, hůř už chodím, špatně vidím, zlobí mě žlučník – a samota, říkala jsem si. Manželství se mi rozpadlo před deseti lety, od té doby jsem byla sama.
Možná jsem mohla vést jiný a lepší život. Kdyby se onen tajný ctitel do dopisu podepsal, hned bych si ho našla. A kdoví? Třeba bychom se k sobě hodili a žili jeden pro druhého. Jenže on už se pak nikdy neozval.
Možná jsem přišla o velkou lásku. Škoda že záhadný mladík neprojevil víc odvahy. Domnívala jsem se, že ta věc zůstane navždy tajemstvím – to se někdy stává. Ale k mému úžasu to nebyl můj případ. Jednoho podvečera na mě zazvonil chlapík, který bydlel o dvě ulice dál.
Dva dopisy
Trochu jsme se znali, pracoval jako pokrývač, spravoval mi před lety střechu. Nesl mi nějaké papíry se slovy: „Vyklízím bráchův dům, loni umřel. V krabici ve sklepě jsem našel dva neodeslané dopisy s vaší adresou, tady je máte.“ Četla jsem je bez dechu.
Navazovaly na ten první, opěvovaly mě a ujišťovaly, že pisatel brzy najde kuráž k setkání. Ale nikdy ji, jak se ukázalo, nenašel. „Tak co vám brácha psal?“ zaburácel mi nazítří do okna pokrývačův hlas. Pozvala jsem ho na kávu a všechno mu vypověděla.
Pohoršeně vrtěl hlavou: „No to byl celej on, váhavej střelec. Šlapal si po štěstí, trouba.“ Zazubil se a dodal: „Ale já takovej nejsem. Co říkáte, budeme si tykat?“ Spokojeně jsem kývla. Franta se ke mně brzy nastěhoval. Vlastně za to vděčím jeho bratrovi, tomu váhavému střelci.
Dana (67), Olomoucko
