Před bouřkou, která se přihnala zčistajasna, jsme se schovaly pod mohutným stromem. O chvíli později jsem uslyšela volání.

Neměla jsem tehdy zrovna dobré období. Mojí jedinou radostí byla fenka křížence teriéra Petruška. Pak ale přišel den, kdy jsem měla pochopit, co je v životě nejdůležitější.

Moje jediná radost

Prožívala jsem děsné období. Rozchod s přítelem, změna práce, finanční nejistota a hádka se sousedy. Doma na mě ale čekala Petruška, malá fenečka, kterou jsem z celého srdce milovala. Jediná dobrá duše, kterou jsem v tu dobu měla.

Pohladila jsem ji a nasadila obojek. Potřebovaly jsme obě procházku.

Najednou se přihnala bouřka

Šly jsme naší oblíbenou trasou, která vede kolem pole až do lesa. Čím více jsme se blížily k lesu, tím více se nebe zatahovalo. „No páni, my asi zmokneme,“ pronesla jsem s pohledem do oblak. Mrak se přihnal tak rychle! Petruška mě táhla vší silou do lesa.

Když jsme do něj vstoupily, zahřmělo a zvedl se prudký vítr. Schovaly jsme se pod velký strom a čekaly, až to burácení a průtrž mračen přejde.

Volání o pomoc

Petruška se třásla strachy a kňučela. A pak se najednou ozvalo do toho lijáku a burácení hromu odněkud z lesa volání o pomoc. Petruška začala vyvádět ještě víc, skákat kolem mě jako šílená a tahat mě za vodítko pryč.

Nechtěla jsem se hnout od obřího stromu, který nás krásně chránil před kapkami. Volání o pomoc ale zesilovalo a bylo stále zoufalejší.

Pes se rozběhl za hlasem

Petruška se mi vyškubla z rukou a rozběhla se za hlasem i s vodítkem. Mně nezbylo nic jiného než běžet za ní. Uběhly jsme pár metrů, když jsem za zády uslyšela, jak se lámou větve.

Otočila jsem se a viděla, jak mohutná větev stromu padá přesně na místo, kde jsme před chvílí stály my. Kdybychom tam zůstaly, bylo by po nás.

Nikdo se neozýval

Jakmile větev dopadla na zem, ustalo i to zoufalé volání, za kterým jsme se rozběhly. Ještě jsem šla kus lesem do míst, odkud se hlas ozýval. Rozhlížela jsem se kolem sebe, volala jsem, ale nikdo neodpovídal. Všude bylo ticho.

Pochopila jsem, co je nejdůležitější

Vítr mezitím zeslábl a už jen pršelo. Petruška si mi stoupla k noze a významně se na mě podívala. Klusem jsme vyrazily kolem pole zpátky domů. Až tam mi naplno došlo, že jsem v tom lese mohla zemřít. Že mě ten hlas zachránil.

Byl to snad nějaký můj anděl strážný? Nevím, ale díky němu jsem pochopila, že to nejdůležitější je život, všechny ostatní starosti nestojí za trápení.

Markéta H. (63), Jizerské hory