Byla jsem jedináček a dítě, které mělo snad všechny možné alergie a neduhy. S tím jsem se musela smířit a naučit žít.
Musím se přiznat, že jsem byla vymodlené dítě. Maminka a tatínek se ve mně viděli a dali mi jméno podle kavárny, kde byli na své první schůzce – Lucie.
Zvířátko rodiče odmítli
Bylo to v centru města, kde jsme bydleli, a já jsem měla odmalička všechno, na co si jen dítě může vzpomenout. Tedy jen to neživé. Když jsem si přála nějaké zvířátko, narazila jsem na nepřekonatelnou bariéru svých alergií. Psí nebo kočičí chlupy byly pro mě smrtelným nepřítelem.
Zmařený sen
Takže mi dovolili rodiče jen želvu, a i tu drhli denně zubním kartáčkem, aby mě něčím neinfikovala. A tak to bylo i s jídlem. Od narození jsem byla smířená s tím, že mám alergii na lepek a laktózu.
Taky jsem měla astma a díky tomu jsem se zahrabala mezi knihami na filozofické fakultě a nemohla se stát letuškou a cestovat po celém světě, jak jsem toužila.
Známost jsem neměla
Když zemřel otec, ještě deset let jsme žily s maminkou společně. Zvládaly jsme to celkem dobře. Díky svým chorobám a celkové neduživosti to se mnou žádný přítel dlouho nevydržel a na dítě jsem si netroufala. Těhotenství bych nepřežila, natož porod.
Musela jsem se vystěhovat
Když mi táhlo na čtyřicítku, zemřela mi maminka. Zůstala jsem sama. Snažila jsem se udržet byt, ve kterém jsem se narodila, ale doba byla neúprosná. Sama jsem ten nájem v centru města neutáhla.
Došlo to tak daleko, že jsem o byt přišla a dostala termín, ke kterému jsem se musela vystěhovat. Jenže kam? To byla otázka, která mě děsila. Byla jsem naprosto bezradná.
Uměla si poradit
V tu nejtěžší chvíli mého života se zjevila moje spolužačka Alena, kterou jsem poznala na vysoké škole. Byla přesně můj pravý opak. Holka z vesnice, poloviční sirotek, který se měl co ohánět.
Včetně toho, že si na vysoké škole nabrala ty nejrůznější brigády, včetně toho, že občas zametala náměstí nebo uklízela veřejné záchody. Byla vždycky akční a schopná přežít i v nejtěžších podmínkách. Z ničeho si nedělala hlavu a pořád byla veselá. Nabídla se, že mohu zatím bydlet u ní.
Bylo to tam jako v zoo
Věci z vypovězeného bytu jsem si odvezla ke známým do sklepa a nastěhovala se dočasně k Aleně. Doma měla kočku, papouška a psa. „To nedám!“ zděsila jsem se hned ve dveřích. „Budeš muset,“ zněla její odpověď.
A tak jsem tam spolu s ní a její zvěří bydlela téměř půl roku. Zatímco ona řešila moje bydlení, já čekala na smrt.
To nemůže být pravda!
Alergie se ale nedostavily. Žádný problém! Netrvalo dlouho a spolužačka mi po jednom nedělním obědě oznámila, že ta výborná bramborová kaše, co jsem právě snědla, je z normálního mléka a buchta vyzařuje lepek na dálku. Nebylo mi po tom obědě vůbec nic. „To nemůže být pravda,“ říkala jsem si.
Založila jsem rodinu
Přemýšlela jsem o tom, zda jsem se časem a léty otužila, nebo mi rodiče prostě lhali… Ale proč by to dělali? Odpověď už nezjistím. Ale během tří měsíců u spolužačky jsem si svůj život vyřešila, našla jsem si spolubydlení a lepší práci.
Tam jsem potkala Milana a s ním si stihla za minutu dvanáct pořídit dítě. Dnes bydlíme společně v bytě na okraji Prahy, kde máme kočku a psa.
Mám báječný život
Kdyby nebylo toho finančního kolapsu po smrti mé maminky, nikdy bych se pravděpodobně nedozvěděla, že jsem nejspíš úplně zdravá. A neměla bych svého báječného manžela, krásnou, dnes už pětadvacetiletou dceru, a malého ročního vnoučka Filípka. Život dokáže leckdy překvapit.
Lucie M. (67), střední Čechy
