Byla jsem tak zaujatá četbou knihy o dávných časech, že jsem se příběhem nechala zcela pohltit. A tak se to stalo! Zjevil se templář!

Ten večer, kdy jsem otevřela starou knihu o templářích, začínal docela obyčejně. Četla jsem a přestávala vnímat okolí. Venku začalo pršet a setmělo se dříve než obvykle.

Dešťové kapky ťukaly na parapet a já se přenesla do doby rytířských turnajů, nemilosrdných válek, které vedli templáři ve svých dlouhých, bílých hábitech s červenými kříži a železnou helmou.

Kroky za mnou

Jako bych slyšela železné údery mečů, řehtání koní, výkřiky raněných! Stačilo přivřít oči a člověk se ocitl v kruhu těch, kteří měli za povinnost chránit cesty poutníků ke Svatému hrobu v Jeruzalémě!

Přestalo pršet a já se rozhodla, že čtení na chvíli přeruším. Potřebovala jsem nějakou vzpruhu. Vyrazila jsem do parku, který ohraničoval renesanční zámek. Uhnízdil se ve mně zvláštní pocit. Jako bych za sebou slyšela něčí kroky.

Ohlédla jsem se v okamžiku, kdy se mezi keři zaleskla kovová helma. Přeběhl mi po těle mráz. Zrychlila jsem, vběhla zpátky do domu a zavřela za sebou dveře. Usedla jsem na gauč a vzala do ruky mobil.

Stál tam

Našla jsem si na něm upoutávky z knihy, kterou jsem právě četla. Ve stejném okamžiku přede mnou vyrostla temná postava. Svítil na ní bílý plášť s červeným křížem. Ruka rytíře se dotkla mého hrdla a stlačila ho jako ve svěráku.

V ruce jsem stále svírala mobil. Blesklo mi hlavou, že rytíř vypadá úplně stejně jako ten, kterého jsem na mobilu našla v upoutávce z knihy. Už jsem pomalu ztrácela vědomí a z posledních sil jsem na mobilu nahmatala tlačítko „zpět“.

V tom rytíř zmizel a já se v mdlobách svalila na zem. Když jsem se probudila, byla jsem v pokoji zase sama. To byla úleva! Internetové stránky příběhu o templáři i samotnou knihu jsem raději nechala na pokoji.

Hana (58), Zlín