V noci se mi zdálo, že se za ním štrachám na vrchol skály s úmyslem vší silou do něj strčit, aby spadl do propasti. Příšerně mi lezl na nervy.
Vyrůstali jsme vedle sebe, naše vilky spolu sousedily. Mám v živé paměti, jak se do vedlejšího domku, několik let opuštěného, přistěhovali. Lubošovi bylo šest, stejně jako mně, a brečel.
Vylezl z bledě- modrého embéčka, v jedné ruce malý dětský kufřík, v druhé plyšového medvídka, svíral ho za tlapku, a po tváři se mu koulely slzy. Seděla jsem u plotu, koukala škvírami v plaňkách a bylo mi ho líto. Proč pláče? K pláči přece musí být sakra důvod.
Naposled jsem brečela, když jsem strkala zvědavou hlavu k dědovu úlu ve snaze monitorovat život včel. Skončilo to katastrofou. Od té doby se najisto vědělo, že nejsem alergická na bodavý hmyz, protože jinak bych tolik žihadel situovaných do obličeje nepřežila.
Nešťastné setkání
Ve školce mě nepoznávali, paní učitelka se zprvu domnívala, že jsem nějaká nová holčička, pocházející z Asie. Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem pozorovala nové sousedy.
Dlouho jsem neváhala, prolezla dírou v plotě a blížila se ke klukovi, abych mu řekla, ať nebrečí, že je to tady prima místo k životu. Cukrárna je za rohem a koupaliště co- by kamenem dohodil. A jak tak k němu spokojeně cupitám, vyplázl na mě jazyk.
Zastavila jsem se v půli kroku. Blbečku, pomyslela jsem si. Naše první setkání bylo nešťastné, stejně jako naše vzájemné vztahy po mnoho dalších let.
Strčila jsem Luboše do pomyslného šuplíku s nálepkou náfukové, lumpové, mizerové, sobci a nesnesitelní ředitelé zeměkoule. Přitom jsem o něm věděla zoufale málo. Jen to, co jsem slyšela od našich, kteří s jeho maminkou, naší novou sousedkou, dobře vycházeli.
Tatínek si našel nějakou novou paní, a tak se odstěhovali z původního domova sem k nám. Záhadného tátu jsem tu nikdy neviděla, zato sem docházel vysoký opálený chlapík ve slušivých slunečních brýlích, naši mu tajně přezdívali švihák lázeňský.
Spolužáci
Doma mi vysvětlili, že je to nápadník Lubošovy maminky. Doprovázel Luboše v první den školní docházky, s maminkou se drželi za ruce, asi to byla vážná známost. To mi ale v hlavě neleželo, spíš mě trápila skutečnost, že jsme byli s Lubošem spolužáci.
Nechtěla jsem s ním chodit do třídy, ale nedalo se tomu nijak zabránit. Školní léta mi dala za pravdu: Luboš je nesnesitelný frajírek. Hluboce jsem jím pohrdala. Nebavili jsme se. Když se naše oči střetly, hořela v nich nenávist velikosti mrakodrapu.
Jednou, to jsme chodili do páté třídy, strčil do mé nejlepší kamarádky. Vjel do mě nepopsatelný vztek. „Co si o sobě myslíš?“ zasyčela jsem. Stáli jsme proti sobě, hleděli si do očí a třásli se zlostí. „Co si o sobě myslíš ty?“ zavrčel.
„Že jsi nejchytřejší na světě? Přitom jsi hloupá husa!“
Facka!
Dala jsem mu facku. Rozpřáhl ruku, že mi ji vrátí. „S holkama se perou jenom zbabělci,“ zaječela jsem. Kolem se shromažďovali zvědavci, byl jich pořádný hlouček, a tak strčil ruku do kapsy a ucedil skrze zuby:
„Nestojíš mi ani za tu facku, ty chudinko.“ Válečná sekera byla konečně vykopána a její ostří se výhrůžně lesklo. Tu noc se mi zdálo, jak stojí na vrcholku hory a já se potichoučku nenápadně přibližuji, abych ho shodila dolů do propasti.
Nad námi visel zlověstný měsíc v úplňku, a když jsem se probudila, zjistila jsem, že mi kouká do okna i doopravdy a v pokoji je od něj světlo jako ve dne. Šli jsme si po krku ještě i ve třeťáku na gymplu, a to už jsme mohli mít špetku rozumu.
Jenomže jak on mi lezl na nervy! Byl sebevědomý, přesvědčený o tom, že je absolutně dokonalý. Nejradši bych ho s rozběhem kopla do zadku. Na školním plese se objevil jako elegantní suverén, kvádro jako z filmu, to se máma pěkně plácla přes kapsu. Ozdobil se zlatou sponou v kravatě a zrzavou kráskou ze čtvrťáku.
Spolykala prášky
Dělala jsem, že jeho triumf nevidím, že je pro mě nikdo, vzduch, ale nebyla to pravda. Žralo mě to. Týden nato se stalo cosi nečekaného. Švihák lázeňský, který dlouhé roky žil s Lubošovou mámou, si sbalil saky paky a zmizel.
Opuštěná paní spolykala nějaké prášky, nevědělo se přesně kolik, vyděšený Luboš nám v noci mlátil na dveře, měli jsme jako jedni z mála telefon. Křičel do sluchátka, že se bojí, že to máma nepřežije.
„Popadněte ji a choďte s ní, nenechte ji usnout,“ radili mu hoši ze záchranky, bylo to slyšet po celé naší chodbě. Bez dlouhého domlouvání jsem si hodila přes pyžamo svetr a běžela s Lubošem do jejich ložnice.
Vlekli jsme jeho napůl bezvládnou matku sem a tam po místnosti, než přijela sanita. Koukali jsme, jak koncová světla záchranky mizí ve tmě. Luboš řekl chvějícím se hlasem: „Hele, dík,“ a spěšně zmizel ve vile. Tehdy se něco mezi námi změnilo, jako když praskne ořechová skořápka.
Ale je smutná
Začali jsme se zdravit jako normální lidi, klopili jsme při tom oči v hrozných rozpacích. „Co máma?“ odvážila jsem se jednou, když jsem ho doběhla cestou ze školy. Nikdy jsme spolu ani do školy, ani ze školy nechodili, tohle bylo poprvé.
„Lepší,“ řekl s povzdechem. „Ale je smutná. Nechápu, proč se trápí kvůli takovému… Neměl jsem ho rád,“ dodal. Panebože, došlo mi, on se mi svěřuje. Donedávna jsme se ani nezdravili, teď si říkáme důvěrné věci. „Vezmi ji do kina,“ vyhrkla jsem.
„Hrají francouzskou komedii, uvidíš, jak se rozveselí.“ Pohlédl na mě s uznáním: „Páni, dobrej nápad.“ Po delší pomlce nabité rozpaky špitl: „A nechtěla bys jít s námi?“ Divže jsem se neskácela na chodník. Modlila jsem se, aby sehnal lístky.
Stály se na ně fronty. Sehnal je. Jeho máma se v kině válela smíchy, a když jsme šli po filmu do předsálí na džus, prohlásila: „Irenka je báječná holka. Skoro se divím, Luboši, že sis toho nevšiml dřív.
Ty jsi prostě stejný pařez jako všichni ostatní chlapi.“ Zčervenala jsem jako vlčí mák. Luboš koukal do země a něco huhlal. Oběma nám bylo hrozně trapně. A to se s námi táhlo. Kdykoli jsme se spolu dali do řeči, něco drhlo. Rudli jsme a koktali oba dva.
Raději jsme se jeden druhému opět vyhýbali, v tom jsme ostatně měli dlouholetou praxi.
Měsíc v úplňku
Osudným se nám stal maturitní večírek. Tehdy z nás spadla veškerá tíže obav spojených se zkouškou z dospělosti, cítili jsme se krásně bezstarostní a všem se nám chtělo tančit až do rána. To jsme také ve výletní restauraci na břehu rybníka uskutečnili.
Tancovala jsem s kdekým, mám pocit, že i se školníkem a naší třídní, ale Luboš jako by se přede mnou schovával. Až kolem třetí ráno, když do rybníka shlížel měsíc v úplňku, takový jako kdysi v mém snu, jsme se náhodou sešli venku na hrázi rybníka.
Celý život
Beze slov jsme se objali, když tu jsme uslyšeli šplouchnutí. Namol opilý spolužák Kudrna zahučel do vody, tak jsme ho raději svorně vytáhli. Když se vlekl jako postřelený sup k hospodě, Luboš s pohledem na něj poznamenal: „Dramata zvládáme skvěle.
Tak to by nám to manželství možná šlo, co myslíš?“ Vytřeštila jsem oči: „To má být jako žádost o ruku?“ Pokrčil rameny a poklekl: „Prstýnek nemám, kde bych na něj vzal prachy. Nevadí?“ Namítla jsem, že se skoro neznáme, oponoval, že se známe celý život.
Musela jsem se smát. Měl samozřejmě pravdu, a tak jsme se na konci prázdnin vzali a žijeme spolu spokojeně dodnes.
Irena (64), jižní Čechy
