Býval to obrovský nervák, ale změnil se k lepšímu. Dává si velký pozor, protože dostal poslední šanci. S jeho vyváděním je snad už navždy konec!
Svatbu jsme spolu neměli, ale společně strávené čtvrt století už vydá za jedno normální manželství. Poznali jsme se v době, kdy jsme byli oba už nějaký ten pátek rozvedení a oba se toužili zbavit samoty. Hned jsme si padli do oka!
Úplně mě okouzlil
Bylo to na jakémsi firemním večírku, kam byl můj Béďa pozvaný coby nyní už bývalý zaměstnanec. Krátce před tím odešel a začal podnikat v autodopravě. Šlo mu to. Byl poctivý a pracovitý.
Slyšela jsem na něho slova chvály a obdivovala ho ještě dřív, než jsem měla možnost se s ním seznámit. Už od prvního okamžiku mi bylo jasné, že je přesně tou osobou, po které toužím. Nikoli kvůli penězům, které ostatně v té době zdaleka neměl.
A nebylo to ani kvůli vzhledu. Ale jeho chování a vystupování mě úplně dostalo! Pořád se jen tak lehce usmíval. Vystupoval skromně a vyzařoval z něho klid! Jakoby se o něho člověk mohl opřít. Dával mi najevo, že i já se mu líbím.
Nijak mi nelichotil, ale věnoval se mi víc než ostatním. Doprovodil mě tenkrát až před dům a hned si se mnou smluvil schůzku.
Musela jsem s ním hubnout
O půl roku později jsme už spolu bydleli. S mými dvěma dětmi se rychle skamarádil a já zase s těmi jeho, které nás často navštěvovaly. Jeho podnikání mu zabralo hodně času, ale nebyl žádný šílený workoholik.
Normálně jsme jezdili na dovolené i výlety, a našli si čas i na zahrádku, kterou jsme si společně pořídili. Na svůj život jsem si rozhodně nemohla stěžovat. Potom se ale začal Bedřich měnit. Býval vždycky kreativní a plný nápadů.
Ale teď už mi jeho vyvádění přišlo trochu přes čáru. „Měli bychom, Klárko, zhubnout. Co takhle každý deset kilo?“ zeptal se mě jednou a já se mu pátravě zadívala do těch jeho modrých kukadel.
Podezírala jsem ho totiž, že mi chce jen taktně naznačit, že jsem tlustá. On ale koukal tak nevinně, že jsem mu nejen uvěřila, ale navíc ještě souhlasila!
Toužil po dobrodružství
Dalo to práci a čas, ale povedlo se nám to. Mohli jsme se radovat a nakupovat moderní, a hlavně menší oblečení. Ale on ne. Místo radosti z úspěchu byl Béďa ještě nespokojenější a protivnější. Začal toužit po dobrodružství. „Budeme cestovat.
Už mě nebaví chodit na stále stejné výlety!“ láteřil. Souhlasila jsem. Vždyť kdo by nechtěl na nějakou pěknou dovolenou… Kdo by nechtěl zažít trochu luxusu a rozmazlování…
Prostě hrůza
On si ale nepředstavoval hotýlek, pláž a lahůdky u bazénu. On chtěl lézt po skalách, padat z raftu do ledové vody a přežívat noci v divočině na jakémsi kurzu přežití.
A taky si mazat natržené svaly a dezinfikovat všechny rány, které při tom zdravém sportování utržil. Měla jsem toho vážně dost, ale snažila jsem se mu vyhovět. Ale všechno má také své meze, člověk musí myslet i na sebe. Začínala jsem se svého, kdysi tak mírumilovného Bedřicha skoro bát!
Dostal ultimátum
„Já se na to vykašlu, seknu s podnikáním a jdu na pracák!“ byla v poslední době jeho nejčastější věta. Ani se sousedy ze zahrádkářské kolonie už můj přítel nevycházel jako kdysi. Přestaly společné táboráky, přestala pohoda. Z Bédi se stal nervák!
Rozčilovalo ho snad všechno a já jeho chování trpělivě snášela. Raději jsem si dávala špunty do uší, když se z jeho pokoje ozývalo jen samé brblání a láteření. Chvíli jsem dokonce myslela, že krachuje nebo je v nějakém maléru, ale ne.
Vše šlo hladce a málem bezpracně. Zakázky se mu jen hrnuly, ale on si toho vůbec nevážil. Když se ale rozeřval na moji vnučku, trpělivost mi došla. „Tak to bylo naposled! Buď se zklidníš, nebo se rozejdeme!“ položila jsem mu nůž na krk.
Béďa moc dobře věděl, že to myslím vážně. Plané výhrůžky jsem nikdy nepěstovala!
Mumlal ze spaní
Druhý den mi přenesl kytici, omluvil se a slíbil, že se změní. Začal chodit na jógu. Nakoupil si nějaké minerály v lékárně, a dokonce se přihlásil na hodně drahý kurz sebeovládání. „Já se na to vykašlu. Já se zblázním.
Já někoho přizabiju!“ přistihla jsem ho opět, jak mumlá ze spaní. Poznala jsem, že se Bedřich nezklidnil ani o kousek. Jen svoji agresivitu pečlivě přede mnou skrývá! „Béďo, co tě trápí?
Já ti pomohu, vždyť vidím, jak se snažíš…“ pohladila jsem ho po hlavě jako malé děcko a on se skoro rozplakal.
Plný žaludek ho zklidnil
Ráno jsem mu uvařila kakao a nabídla čerstvě upečený štrúdl. K obědu měl oblíbené bramboráky se škvarky a večer poctivý domácí hospodský gulášek. Za měsíc Béďa přibral pěkných pět kilogramů. Narostlo mu bříško. Ale zklidnil se! Zpomalil a zlenivěl.
Po obědě si dává šlofíka. Je z něho učiněný beránek. A dává si velký pozor, aby tomu tak zůstalo! Že já to takhle neřešila dřív, mohla jsem mít přece klid už dávno.
Klára T. (65), Havířov
