Tolik vtípků a poznámek na blondýny jsem už zažila, že je snad ani pořádně nevnímám. Nechává mě to klidnou. Jedině tak všechny smíšky potupím.

Jako malá jsem si každou zmínku o hloupé nebo blbé blondýně brala strašně moc k srdci. Maminka mi to rozmlouvala, říkávala mi, že to je jenom závist, ale říkejte to malé holce, která ze všeho nejvíc chtěla vlasy havraní, aby se podobala ostatním.

Přišel zlom

Všechno se to začalo lámat s tím, kdy jsem se začala zajímat o kluky. Tedy spíše, kdy se oni začali zajímat o mě. Najednou jsem byla pro všechny krásná jako žádná jiná, než mi došlo, že chtějí jen to jediné, a to jsem jim hned tak dát nechtěla.

A když zjistili, že u mě jim pšenka nepokvete, zase jsem byla ta blbá, nafrněná blondýna.

Zase řeším cizí problém

Máma mě tlačila do učení. Říkávala, že krásných holek je spousta, ale výhrou je být krásná i chytrá. Pěstovala mé sebevědomí tak horlivě, až jsem tomu začala věřit. Najednou jsem měla pocit, že se mi nic nemůže stát.

Že pořád budu krásná, navíc chytrá, že mi svět bude ležet u nohou a všichni ti posměváčci si mohou trhnout nohou.

Velká láska

Urážek jeden čas ubývalo, záleželo na tom, jak který chlap měl o mě zájem. Na vysoké to bylo jasné, nápadníků jsem mohla mít, kolik jsem jen chtěla. Jen koho si vybrat? Tak jsem si počkala. Co jsem asi čekala? Prince na bílém koni? Kouzelníka?

Nebyla jsem si moc jistá, ale podvědomě jsem chtěla někoho, kdo mě má rán. Ne! Kdo mě miluje. A skutečně jsme se potkali. Inženýr v projekční kanceláři, kam jsem nastoupila, vypadal slibně. Jana jsem měla ráda už od pohledu. A nějak mi nedošlo, že je ženatý.

Chytrá holka by takovou chybu neudělala, ale chytrá zamilovaná holka, to už je jiná.

Budu jenom náhrada?

Když jsem Jana pak v jídelně spatřila v hovoru s jeho ženou, která, světe, div se, vypadala skoro stejně jako já, padla mi čelist. Vždyť já jsem jenom její mladší kopie. Chce vyměnit ženu za novější model? To ani náhodou, zavelel mi mozek.

Žádnou náhradou nebudu ani náhodou! A láska mě přešla, zamilovanost ze mě vyprchala ve zlomku vteřiny.

Kde jsem udělala chybu?

Otočila jsem se v momentě, kdy oba ke mně vzhlédli. Cítila jsem, jak mi jejich oči propalují záda. A byla jsem ráda, že odcházím bez nějakých šrámů. I na duši. Asi jsem už tu vteřinu štěstí prošvihla, ale nebyla jsem si jistá, kdy to bylo.

Tenkrát, když mi na vysoké nadbíhal Tomáš, než dospěl k té odporné poznámce o blbé blondýně? Tenkrát jsem přišla na první rande včas, na druhé jsem se ale zpozdila o pět minut.Pitomých pět minut. Tomáš jako jako matematik vyžadoval přesnost.

Chtěl žít podle nějakých vzorečků, kde je výsledek jasně daný. Nebo to byl Roman, který byl hlavně nejvíc blázen do motorek a mě chtěl jako módní doplněk? Kdeže! To bych dopadla.

No, neměla jsem zase tu umanutou myšlenku, že se musím do určitého věku vdát, jinak to nikdy nedám.

Tichý společník

Chystala jsem nějaký projekt a víc se začala objevovat v knihovně. Ani jsem si ho v první chvíli nevšimla. Asi mě nezaregistroval ani on. Jenže při další návštěvě mi nějak vyklouzly věci z ruky a v tom tichu to bylo slyšet jako výstřel z děla.

Zvedl hlavu a pousmál se. Rychle se zvedl a pomohl mi věci sebrat. „Voníte krásně,“ pošeptal mi. A víte, že už jsme spolu přes deset let? Karel toho moc nenamluví, ale já jsem moc šťastná. Karel mi říká, že si blondýny zaslouží štěstí.

Silva B. (63), Příbram