Moje dětství nebylo zrovna šťastné. Otec se rád napil, maminku několikrát i uhodil. Rozvedli se, když mi bylo patnáct.

Já se vdávala už ve dvaceti. Bohužel jsem si manžela vybrala přesně podle otce. Což jsem pochopitelně v té době nevěděla a nechápala… Ale ve své touze po rodině, kterou jsem si vysnila a kterou jsem vlastně nikdy neměla, jsem skočila po prvním, který mě chtěl!

S Petrem jsme se přitom znali jen krátce. Vlastně mi dělalo dobře, že ten vysoký štíhlý pohledný mladík, který končí vysokou školu, si vybral holku, která má jen učňák. Moje vzdělání bylo totiž to poslední, co by rodiče na konci mé základní školy řešili.

Velká rodina

Když jsem poprvé přišla na návštěvu k němu domů, kde kromě rodičů, dvou sester s partnery a dětmi nadšeně štěbetaly ještě babičky a tetičky, byla jsem trochu vyděšená.

Úžasně mě ale přijali, a možná i proto jsem tak nadšeně souhlasila, že do této rodiny chci také patřit. Můj manžel v té době získal dobře placené místo, takže bylo vše sluncem zalité. Pořídili jsme si dům a pak i děti. Petr vydělával, já pečovala o domácnost.

Po pár letech bylo po idyle. Petr se na mě čím dál víc utrhovala a bral mě už jen jako služku: „Proč nemám vyžehlenou tu modrou košili?“ A já jsem se ho začala bát. Byl čím dál víc v práci a na nás neměl nikdy čas.

Začal mě bít

Pak začal mít problémy v práci. Vlastně ani nevím, jestli proto, že začal pít, nebo jestli začal pít proto, že měl problémy v práci. A doma začalo peklo! O víkendech pil od rána. Začal být agresivní, a nezůstalo jen u řvaní.

Nakonec přišel i o řidičák a tím i o práci, protože na autě byl pracovně závislý. Prý mu zrušili místo, ale bylo mi jasné, že je to kvůli pití. Šlo to s ním z kopce. Chvíli někde pracoval, pak ho vyhodili, pak byl na pracáku, a tak dokola.

Na podpoře byl častěji než v práci. „Nemaluj čerta na zeď, Jitko,“ snažila se mě uklidnit tchyně. Věděla jsem ale, že i jí je jasné, že její syn má velký problém. Mně v tu chvíli ale došlo, že od nich pomoc čekat nemohu a musím to řešit sama!

A muž na léčení odmítal jít. „Copak jsem nějaký alkoholik?“ pokaždé se na mě obořil.

Vydržela jsem to pár let

Našla jsem si práci jako hospodyně a snažila se rodinu udržet. „Mami, musíš podat žádost o rozvod,“ řekly mi jednou děti s tím, že už ani ony takhle dál žít nechtějí. Podala jsem žádost o rozvod. Neměla jsem se ale kam odstěhovat, tak nastalo další peklo.

„Ty někoho máš, co?“ křičel na mě opilý. „Když jsem domů nosil prachy, byl jsem dobrý! Teď zbaběle utíkáš!“ řval a vyhrožoval, že jestli nás rozvedou, zabije se a já budu zbytek života litovat!

Špatná jsem já?

Na den, kdy nás rozvedli, nezapomenu. Když si Petr přečetl rozsudek, zmizel. Myslela jsem, že do hospody. Nebylo nic neobvyklého, že nedorazil domů. Ráno mě ale probraly děti: „Mami, stalo se něco hrozného. Volala babička.

Táta, se oběsil!“ Od toho okamžiku pro mě nastalo peklo. Celá Petrova rodina mě obviňuje, že kvůli mně spáchal sebevraždu. Musela jsem prodat náš dům, abych se odstěhovala daleko od našeho bývalého života. Tchyně proti mně poštvala všechny sousedy.

Nakonec mi jednou i děti nadhodily, že jsem měla tátu donutit jít na léčení. Opravdu jsem já ta špatná, že jsem dál nemohla snášet ponižování?

Jitka P. (58), Jihlava