Domů     Padli jsme si do oka…
Padli jsme si do oka…
6 minut čtení

Někdy to chvíli trvá, než potkáte tu pravou spřízněnou duši. Mně to život dopřál, ale zároveň mi připravil nejtěžší zkoušku v životě.

Věřím tomu, že mě slyší, když mu říkám, jak moc ho pořád miluju, jak si život bez něj vůbec nedokážu představit. A také, že mu moc děkuji za ten krásný společný život.

Držím Milana za ruku, za ruku, kterou mě vždy tak něžně hladil, kterou měl vždy připravenou mi podat, když jsem potřebovala pomoc. Svírám ji pevně, jako bychom se nikdy neměli pustit. Ale musíme. Už jsme za ten rok vyčerpali všechny možnosti.

Milan je po celou tu dobu v kómatu a pracují za něj jen přístroje. Jsem to já, kdo dá pokyn, aby ho od nich odpojili. Je to naprosto šílené.

Jedna chyba za druhou

Šílený byl i můj život před tím, než jsem potkala Milana. Měla jsem těžkou pubertu a dělala jsem spoustu hloupostí. Vrcholem byl můj odchod od rodičů a setkání s Petrem. Sotva osmnáctiletá jsem začala bydlet s o rok starším klukem.

Zpočátku jsem byla zamilovaná, cítila jsem se dospěle bez rodičovského dohledu. Ještě jsem stihla odmaturovat a pak jsem otěhotněla.

Ukázal, jaký opravdu je

Petr zuřil. Místo natěšeného tatínka byl vzteky bez sebe. Vynadal mi, že jsem se proti otěhotnění nějak nezabezpečila, a poslal mě na potrat. Když jsem řekla, že nikam nepůjdu, zmlátil mě. Když jsem nešla ani potom, zmlátil mě znovu a vyhodil z bytu.

A tak jsem se po dvou letech vrátila domů. Rodiče mě sice nenechali na ulici, ale také mi dali jasně najevo, že s mým způsobem života nesouhlasí a pořád se na mě zlobí.

Dokázala jsem to

Brzy po porodu jsem si našla malou garsonku a s malou Evičkou jsme se tam nastěhovaly. Měla jsem celkem slušnou práci a nakonec jsme to s dcerou všechno zvládly. Tížila mě jedině samota. Plánovitě hledat tatínka pro dceru a pro sebe parnera se mi nechtělo.

Přesto jsem potkala pár potenciálních nápadníků, ale nikdy to nedopadlo. Buď jim vadila moje dcera, nebo já sama pochopila, že ten vztah nemá budoucnost.

Toužila jsem po lásce

Nechtělo se mi ale žít samotné. Dcera už vyrostla a já toužila po někom, kdo by mě opravdu miloval takovou, jaká jsem. Někoho, komu by nešlo jen o mé tělo, ale především o mou duši. Toužila jsem po skutečné lásce, přátelství a porozumění.

Nic takového ale nepřicházelo. Mezi muži v mém okolí, na pracovišti, se nikdo takový nevyskytoval. Bylo mi padesát, měla jsem vdanou dceru a vnoučka, ale cítila jsem se hrozně sama, nemilovaná, docela zbytečná.

Hned jsem to věděla

Pak mě ale dcera vytáhla na ples, který pořádala firma, ve které pracovala. Nechtělo se mi tam jít, ale nakonec jsem přece jen šla. Chvíli jsem seděla s rodinou u stolu a pak jsem šla s dcerou objednat pití k baru.

Stoupla jsem si k barovému pultu, chlapík, který stál přede mnou, se otočil a naše oči se setkaly. Bylo to jako zásah bleskem. Podlomila se mi kolena a svět kolem mě přestal existovat.

Dívala jsem se jen do těch jeho očí, hlubokého pohledu, ve kterém jsem se naprosto utopila. Do reality jsem se vrátila, až když mi dcera, už poněkolikráté, zatřásla ramenem: „Mami, co si objednáš?“ ptala se naléhavě a trochu udiveně se na mě dívala.

„Děje se něco?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale byla jsem jako ve snách, jak zfetovaná, či co.

Milan už mě nepustil

Než jsem stačila vypít sklenku vína, stál u našeho stolu ten chlapík, co mě tak zhypnotizoval pohledem, a vyzval mě k tanci. Ačkoliv jsem netancovala už řadu let, s Milanem, tak se jmenoval, nám to společně šlo, jako bychom spolu tančili odjakživa.

Vznášeli jsme se po parketu, vpíjeli se do sebe pohledem a vůbec nevnímali okolí. Ten večer jsme celý protančili, stihli jsme si vyměnit kontakty, domluvit rande. A na závěr plesu mi Milan ještě pošeptal: „Už tě nepustím.“

Co řekl, dodržel

S Milanem jsme začali randit a chovali jsme se jako puberťáci. Byli jsme oba zamilovaní. Od prvního okamžiku, co jsme se potkali, jsem jasně cítila, že je to konečně ten pravý, že se mi v životě přece jen podařilo potkat pravou lásku.

A Milan dodržel svůj slib a už mě nepustil. Po dvou letech jsme se vzali. Byla to moje první svatba. Sice trochu pozdní, ale o to krásnější. Začala tak moje nová, úžasná etapa života.

Užívali jsme si jeden druhého

Můj život s Milanem mi připadal jako pobyt v ráji. Milan byl moc hodný, citlivý a trpělivý člověk. Věděla jsem, že ne vždy je mu moje jednání příjemné. Dokázala jsem říkat a dělat pěkné pitomosti. Nikdy se kvůli tomu se mnou nehádal, nekřičel.

Nikdy na mě nezvedl hlas. Vše řešil v klidu, vyvažoval pro a proti. Ten jeho klid a laskavý přístup mě ukotvovaly, dodávaly mi pocit jistoty a bezpečí. Navíc jsme měli mnoho společných zájmů, rozuměli jsme si i beze slov a nikdy se spolu nenudili.

Za ty roky moc děkuji

I když po několikaletém soužití odezněla bláznivá zamilovanost, naše láska jen posílila. Nebyla postavená na sexu, i když milování jsme si také užívali. Šlo ale hlavně o souznění.

Postupem času jsme byli jako dvě půlky jedné bytosti, které bez sebe nemohou být. Děkuji osudu za to, že jsem takou sílu lásky mohla ve svém životě zažít.

Už nic slavit nebudeme

Chystali jsme se na oslavu dvaceti let od naší svatby na naší chalupě, kterou jsme si „na důchod“ s manželem pořídili. Den před oslavou Milan dostal rozsáhlý infarkt a upadl do kómatu.

Jak žít dál?

Rok jsem u něj v nemocnici proseděla celé dny. Připomínala jsem mu naše krásné chvilky, četla, pouštěla oblíbené písničky a věřila, že to vše vnímá. Bylo to marné, stav se nelepšil a byl naprosto beznadějný.

Bylo mi jasné, že všichni čekají na to, až dám souhlas k odpojení od přístrojů. Jenže nikdo neví, jak strašné je konečně kývnout hlavou a tiše opustit nemocniční pokoj, ve kterém umírá vaše životní láska.

Zdena K. (73), Benešov

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může