Někdy to chvíli trvá, než potkáte tu pravou spřízněnou duši. Mně to život dopřál, ale zároveň mi připravil nejtěžší zkoušku v životě.

Věřím tomu, že mě slyší, když mu říkám, jak moc ho pořád miluju, jak si život bez něj vůbec nedokážu představit. A také, že mu moc děkuji za ten krásný společný život.

Držím Milana za ruku, za ruku, kterou mě vždy tak něžně hladil, kterou měl vždy připravenou mi podat, když jsem potřebovala pomoc. Svírám ji pevně, jako bychom se nikdy neměli pustit. Ale musíme. Už jsme za ten rok vyčerpali všechny možnosti.

Milan je po celou tu dobu v kómatu a pracují za něj jen přístroje. Jsem to já, kdo dá pokyn, aby ho od nich odpojili. Je to naprosto šílené.

Jedna chyba za druhou

Šílený byl i můj život před tím, než jsem potkala Milana. Měla jsem těžkou pubertu a dělala jsem spoustu hloupostí. Vrcholem byl můj odchod od rodičů a setkání s Petrem. Sotva osmnáctiletá jsem začala bydlet s o rok starším klukem.

Zpočátku jsem byla zamilovaná, cítila jsem se dospěle bez rodičovského dohledu. Ještě jsem stihla odmaturovat a pak jsem otěhotněla.

Ukázal, jaký opravdu je

Petr zuřil. Místo natěšeného tatínka byl vzteky bez sebe. Vynadal mi, že jsem se proti otěhotnění nějak nezabezpečila, a poslal mě na potrat. Když jsem řekla, že nikam nepůjdu, zmlátil mě. Když jsem nešla ani potom, zmlátil mě znovu a vyhodil z bytu.

A tak jsem se po dvou letech vrátila domů. Rodiče mě sice nenechali na ulici, ale také mi dali jasně najevo, že s mým způsobem života nesouhlasí a pořád se na mě zlobí.

Dokázala jsem to

Brzy po porodu jsem si našla malou garsonku a s malou Evičkou jsme se tam nastěhovaly. Měla jsem celkem slušnou práci a nakonec jsme to s dcerou všechno zvládly. Tížila mě jedině samota. Plánovitě hledat tatínka pro dceru a pro sebe parnera se mi nechtělo.

Přesto jsem potkala pár potenciálních nápadníků, ale nikdy to nedopadlo. Buď jim vadila moje dcera, nebo já sama pochopila, že ten vztah nemá budoucnost.

Toužila jsem po lásce

Nechtělo se mi ale žít samotné. Dcera už vyrostla a já toužila po někom, kdo by mě opravdu miloval takovou, jaká jsem. Někoho, komu by nešlo jen o mé tělo, ale především o mou duši. Toužila jsem po skutečné lásce, přátelství a porozumění.

Nic takového ale nepřicházelo. Mezi muži v mém okolí, na pracovišti, se nikdo takový nevyskytoval. Bylo mi padesát, měla jsem vdanou dceru a vnoučka, ale cítila jsem se hrozně sama, nemilovaná, docela zbytečná.

Hned jsem to věděla

Pak mě ale dcera vytáhla na ples, který pořádala firma, ve které pracovala. Nechtělo se mi tam jít, ale nakonec jsem přece jen šla. Chvíli jsem seděla s rodinou u stolu a pak jsem šla s dcerou objednat pití k baru.

Stoupla jsem si k barovému pultu, chlapík, který stál přede mnou, se otočil a naše oči se setkaly. Bylo to jako zásah bleskem. Podlomila se mi kolena a svět kolem mě přestal existovat.

Dívala jsem se jen do těch jeho očí, hlubokého pohledu, ve kterém jsem se naprosto utopila. Do reality jsem se vrátila, až když mi dcera, už poněkolikráté, zatřásla ramenem: „Mami, co si objednáš?“ ptala se naléhavě a trochu udiveně se na mě dívala.

„Děje se něco?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale byla jsem jako ve snách, jak zfetovaná, či co.

Milan už mě nepustil

Než jsem stačila vypít sklenku vína, stál u našeho stolu ten chlapík, co mě tak zhypnotizoval pohledem, a vyzval mě k tanci. Ačkoliv jsem netancovala už řadu let, s Milanem, tak se jmenoval, nám to společně šlo, jako bychom spolu tančili odjakživa.

Vznášeli jsme se po parketu, vpíjeli se do sebe pohledem a vůbec nevnímali okolí. Ten večer jsme celý protančili, stihli jsme si vyměnit kontakty, domluvit rande. A na závěr plesu mi Milan ještě pošeptal: „Už tě nepustím.“

Co řekl, dodržel

S Milanem jsme začali randit a chovali jsme se jako puberťáci. Byli jsme oba zamilovaní. Od prvního okamžiku, co jsme se potkali, jsem jasně cítila, že je to konečně ten pravý, že se mi v životě přece jen podařilo potkat pravou lásku.

A Milan dodržel svůj slib a už mě nepustil. Po dvou letech jsme se vzali. Byla to moje první svatba. Sice trochu pozdní, ale o to krásnější. Začala tak moje nová, úžasná etapa života.

Užívali jsme si jeden druhého

Můj život s Milanem mi připadal jako pobyt v ráji. Milan byl moc hodný, citlivý a trpělivý člověk. Věděla jsem, že ne vždy je mu moje jednání příjemné. Dokázala jsem říkat a dělat pěkné pitomosti. Nikdy se kvůli tomu se mnou nehádal, nekřičel.

Nikdy na mě nezvedl hlas. Vše řešil v klidu, vyvažoval pro a proti. Ten jeho klid a laskavý přístup mě ukotvovaly, dodávaly mi pocit jistoty a bezpečí. Navíc jsme měli mnoho společných zájmů, rozuměli jsme si i beze slov a nikdy se spolu nenudili.

Za ty roky moc děkuji

I když po několikaletém soužití odezněla bláznivá zamilovanost, naše láska jen posílila. Nebyla postavená na sexu, i když milování jsme si také užívali. Šlo ale hlavně o souznění.

Postupem času jsme byli jako dvě půlky jedné bytosti, které bez sebe nemohou být. Děkuji osudu za to, že jsem takou sílu lásky mohla ve svém životě zažít.

Už nic slavit nebudeme

Chystali jsme se na oslavu dvaceti let od naší svatby na naší chalupě, kterou jsme si „na důchod“ s manželem pořídili. Den před oslavou Milan dostal rozsáhlý infarkt a upadl do kómatu.

Jak žít dál?

Rok jsem u něj v nemocnici proseděla celé dny. Připomínala jsem mu naše krásné chvilky, četla, pouštěla oblíbené písničky a věřila, že to vše vnímá. Bylo to marné, stav se nelepšil a byl naprosto beznadějný.

Bylo mi jasné, že všichni čekají na to, až dám souhlas k odpojení od přístrojů. Jenže nikdo neví, jak strašné je konečně kývnout hlavou a tiše opustit nemocniční pokoj, ve kterém umírá vaše životní láska.

Zdena K. (73), Benešov