Nechtěl být doma sám a nudit se. Potřeboval moji společnost, či spíš moji péči! Proti mojí vůli mě donutil odejít do předčasného důchodu!
Odchod do důchodu vnímá každý jinak. Někdo se nemůže dočkat a počítá každý den, kdy bude muset ještě brzy ráno vstávat a celý den pracovat. Jiný se zase obává ztráty svého postavení a na zasloužený odpočinek by nejraději nešel.
Já pracovala ráda, i když žádné kariéry jsem nedosáhla. Netoužila jsem dělat někomu šéfku ani velet podřízeným.
Nepředřela jsem se
Byla jsem skladnice a vydávala pracovníkům naší firmy kancelářské potřeby. Bylo toho dost, co všichni úředníci za měsíc spotřebovali! Balíky papírů, tužek i bělicích písek. Propisovačky snad i obědvali, jinak by se taková spotřeba nedala vůbec vysvětlit.
Také jsem musela hlídat zásoby a objednávat zboží. Pěkná a klidná práce nebyla nijak zvlášť placená, ale já byla spokojená. Hned ráno jsem si pustila rádio, a občas si dokonce, samozřejmě tajně, přečetla nějaký časopis.
„Víš, že jdu za tři měsíce do důchodu?“ zeptal se mě jednou u snídaně manžel. Kývla jsem. Abych to nevěděla! Vždyť o ničem jiném v poslední době nemluvil.
Mám odejít s ním
Čekala jsem, co zase nového vymyslel, protože on stále vymýšlel, s prominutím, nějaké hlouposti. Jednou že si koupí zahrádku a podruhé že začne podnikat. Tentokrát mi ale doslova vyrazil dech. „No.
Přemýšlel jsem a dospěl k závěru, že bys měla odejít se mnou!“ Nevěřila jsem svému sluchu. „Děláš si legraci? Já ještě nemám důchodový věk a doma zůstat nechci! Ani náhodou!“ smála jsem se, ale smích mě rychle přešel.
Manžel svůj návrh myslel vážně, a dokonce se zatvářil dost výhrůžně. Rozhovor skončil hádkou a týdnem tiché domácnosti.
Bylo to k nevydržení
„Mami, tak tátovi vyhov, vždyť ti to nic neudělá,“ domlouvala mi dcera a já ji, i když se mi vůbec nechtělo, poslechla. Poslední den v zaměstnání jsem oplakala. Stýskalo se mi už dopředu! Představovala jsem si ty stereotypní dny, co mě čekaly.
Věčné posluhování a nuda. A taky o dost míň peněz, protože jsem odešla o celé dva roky dřív, než jsem měla. Výměra důchodu byla o hodně nižší! Zbytečně, jen kvůli vrtochu mého muže. „Tak co budeme dělat?
Co si uvaříme?“ snažila jsem se být optimistická, ale manžel jen krčil rameny. Byl pasivní jako vždycky. Co jiného jsem čekala! „Takhle to nepůjde. Za chvíli se tu popereme,“ stěžovala jsem si dceři a dala jí najevo, že tak trochu za to může ona sama. Kdyby mě nepřemlouvala, netrčela bych doma!
Nenechala si nápad vymluvit
Ona ale byla na moje stesky dobře připravená. Navrhla mi řešení. Dost netradiční! „Mami, vždycky jste se o nás s bráchou dobře starali. Ostatní děti nám záviděly! Co kdybys s taťkou založila malou školičku, hlídací agenturu, nebo co já vím!
Oba byste přišli na jiné myšlenky a ještě byste byli užiteční!“ Její nápad se mi vůbec nelíbil! Bála jsem se hluku a nepořádku. Byla jsem taky tak trochu zlenivělá, z toho posedávání ve svém milovaném skladu. Netušila jsem, jak všechno zařídit.
Nečekaný zájem
Dcera si ale nedala říct. S nápadem dokonce seznámila i svého otce. Ten byl úplně nadšený. „No to je nápad! Budu s dětmi stavět vláčky! A chodit ven!“ plánoval nadšeně. S úřady všechno zařídila dcera.
Manžel přestavěl jednu velkou místnost, aby sloužila jako herna. Pár tisíc jsme investovali do hraček, stavebnic a pastelek. Hlídací agentura mohla zahájit svoji činnost! Zájem byl veliký. Na můj vkus až moc… Zpočátku jsme hlídali, jen na zkoušku, čtyři děti.
Později už jich bylo deset! Rozdělené byly na dopoledne a odpoledne, jedno dokonce přes noc, maminka sloužila na směny.
Dcera je také v pořadníku
„Paní Jarmilo, prosím, nechtěla byste se vrátit do práce? Moc bychom vás tady potřebovali, nejsou lidi! Klidně bychom vám i plat zvýšili,“ ozval se mi pan vedoucí a já skoro zaslzela. Stýskalo se mi, ale můj nový život se mi začal líbit.
Manžel ve společnosti těch malých capartů úplně rozkvetl a mě to s nimi začalo taky bavit. Jako bychom oba omládli. Jen dceru naše nasazení trochu zaskočilo. „Mami, já netušila, že to podnikání vezmete tak vážně!
Kdo bude hlídat dítě mně, až nějaké přijde?“ ptala se s obavami v hlase, ale já ji uklidnila. „No přece my, jen si budeš muset u nás včas rezervovat místo. To víš, máme na rok dopředu obsazeno!“
Jarmila N. (61), Liberec
