Díky snu jsem pochopila, proč si nemohu najít dobrého partnera. Byla jsem v minulém životě špatná žena.

Dlouho jsem se cítila osamělá a zamýšlela jsem se sama nad sebou. Napadalo mě, co když je má samota, po které jsem vždy toužila, ale která se mi stala obtížnou, důsledkem nějaké chyby z předcházejícího života? A pak se mi zdál sen…

Toužila jsem po zábavě

Žila jsem v nízké dřevěné chaloupce se starším manželem, který mě nesmírně miloval. Byl vzdělaný a vážený, spravedlivý a mírný člověk. Jenže já jsem se s ním nudila. Toužila jsem po zábavě ve veselé společnosti, krásných šatech, špercích, galantních mladících.

Snila jsem o úžasných bálech, kde se kolem mě točili muži a já byla středem pozornosti. Den ode dne jsem byla více podrážděná a svého dobrého muže nenáviděla.

Jednoho dne po opětované, mnou vyvolané hádce jsem se večer zamkla ve svém pokoji a rozhodla se život od základu změnit. Otevřela jsem okno do zahrady a jen v prostých šedivých šatech jsem vyběhla do noci.

Šla jsem celou noc za zářivou hvězdou na obzoru, která svítila tak blízko a nadějně. K ránu jsem se dostala do města.

Spřádala jsem intriky

Byla jsem nadšená množstvím ulic a věcmi, které tam byly k vidění. Jenže probdělá noc a strašný hlad udělaly své. Ukradla jsem cosi k jídlu, chytli mě a dostala jsem se před rychtáře.

Jenže jsem byla mladá a hezká, a navíc ve mně dřímaly vlohy mazané intrikánky. Neskončila jsem ve vězení, ale jako služebná rychtáře a jeho milenka. Odtud jsem se rychle dostala na zámek do kuchyně. Netrvalo dlouho a vypracovala jsem se na služebnou i tam.

Brzy si mě všimla zámecká paní, byla také mladá a moc hezká. Objevila ve mně spřízněnou duši, s níž by mohla splétat pletichy. K tomu jsem byla jako stvořená. Společně jsme naplánovaly mnoho zla.

Světlo u postele

Ten sen byl tak živý, že jsem po něm dlouho hleděla do stropu a přemýšlela. Uvědomovala jsem si každou drobnost, každý detail. Nakonec mě pohltil smutek a pocit viny, že jsem opustila svého dobrého muže. Všechno to bohatství pro mě nemělo najednou cenu.

Jeho pocit smutku dolehl na mou duši jako balvan. Vnímala jsem jeho osamělost. Začala jsem brečet a nemohla přestat. V slzách jsem najednou spatřila u nohou své postele světlo.

Vše jsem přijala

Nadzvedla jsem se z postele, abych lépe viděla. Spatřila jsem mlžnou postavu, z níž ke mně proudila laskavá něha. V mysli mi zazněla láskyplná slova: „Tak už víš, proč jsi sama?“ Hlava mi klesla zpět na polštář. Brečela jsem tak dlouho, až jsem usnula.

Od toho snu uplynulo mnoho let. Dodnes jsem sama, ale už vím proč. Lépe svou samotu snáším a už se nebouřím, že to není moje vina. Snažím se žít tak, abych se v příštím životě narodila spolu se svým mužem, kterému budu věrnou a dobrou manželkou.

Jana L. (61), Louny