Můj čtyřletý vnouček je náš vymodlený chlapeček. Bohužel se z něj díky výchově mé dcery stává malý tyran. A jeho matka se se mnou neustále hádá.

Paní učitelka přivádí Marečka do šatny a tváří se velmi naštvaně. „Dobrý den, váš vnuk se dnes zase pěkně vyznamenal. Tomáškovi rozbil hrad, který si z kostek postavil, a Alenčině medvídkovi utrhl hlavu. Doteď ji nemůžeme utišit.

Už si vážně nevíme rady.“ Paní učitelka se na mě tázavě podívá a čeká, co se bude dít. Snad nechce, abych tady přede všemi Marečkovi nařezala. Děti se bít nemají. Ale je pravda, že občas už mám sama sto chutí to udělat. I když, popravdě, nejvíc nařezáno by asi zasloužila moje dcera.

Konečně jsme se dočkali

Alice čekala na své první a jediné dítě příliš dlouho. Když se konečně dočkala, zůstala s ním sama a měla představu, že mu musí úplnou rodinu nahradit nekonečným rozmazlováním.

Snažila jsem se jí už mnohokrát radit, aby to, či ono nedělala, že to Marečkovi neprospívá. Stejně jako její přehnaná úzkost a přecitlivělost, pokud někdo jen lehce jejímu synkovi něco vytkne.

Podařilo se jí syna díky tomu tak rozmazlit, že s ním opravdu není k vydržení. Nejhorší je, že je zlý nejen na mě a svou mámu, ale i na děti ve školce, na pískovišti. Odsekává i úplně cizím lidem.

Všechno si dělá po svém

Dcera chodí do práce, a tak jí s vnoučkem pomáhám. Bohužel poslední dobou už je to dost komplikované. Mareček mě totiž nechce vůbec poslouchat. Mám strach, aby se jednou díky tomu nestal nějaký malér. Aby třeba nevběhl do silnice.

Myslím si, že by se s tím mělo něco dělat. Jenže, když dceři řeknu, že by bylo dobré s vnoučkem zajít k lékaři, je oheň na střeše. Prý chci z vlastního vnuka udělat blázna a poznamenat ho na celý život.

Dcera mě potrestala

Naše nekonečné hádky o výchovu vnuka měly brzy své následky. Minulý týden jsme se s dcerou opět pohádaly. Alice se velice rozčílila a zakázala mi definitivně vnuka vídat. Celý týden se neozvala. Najmula si nějakou paní na hlídání.

Dokonce ve školce řekla, že kdybych pro vnuka přišla, tak mi ho nesmí vydat. Nevěděla jsem o tom. Když jsem pak přišla do školky, zažila jsem velmi trapnou chvíli. Všechny maminky a babičky, co si přišly pro děti, se na mě koukaly jako na nějakého nepřítele.

Samota mě úplně zničí

Vůbec nevím, co mám teď dělat. Na jediného vnoučka jsem tolik let marně čekala. Jsem šťastná, že jsem se ho přece jen dočkala a mám ho moc ráda. Jsem sama, manžel mi umřel před deseti lety. Jediná dcera mě od sebe a vnuka odhání. Nikoho jiného ale nemám.

Kde se stala chyba? Přece jsem nemohla mlčet, když jsem viděla, jak z mého vnuka roste malý tyran. Jsem opravdu zoufalá.

Jana B. (63), Náchod