Kde leží hranice mezi výpomocí a bezostyšným využíváním? Moje snacha si ze mě udělala otroka.

Musela jsem si na chvíli sednout, abych sebou nepraštila. To by mi tak ještě scházelo. Mám před sebou práce až nad hlavu. Zbývá mi vyluxovat, dovařit oběd a doběhnout na poštu. Po obědě musím uspat Pavlíčka.

Lenka, moje snacha, jde totiž ke kadeřníkovi a hlídat budu celé odpoledne já. Nevím, jak to zvládnu, ale budu muset.

Byla vždy dost panovačná

Lenka byla od začátku, co se s mým synem poznali, příliš panovačná, dominantní a nezdravě sebevědomá. Tak jsem to alespoň vnímala já. Patrik ji ale moc miloval a nakonec se tedy vzali. Ale co, říkala jsem si.

Pavel si ji vybral, on s ní žije, takže je to čistě jeho věc. Nikdy jsem neřekla ani slovo proti. Jenže ono to její chování začalo zasahovat dost podstatně i do mého života! Když se jim před rokem a půl narodil Pavlík, byla jsem nadšená.

Těšila jsem se, jak si budu vnoučka užívat. Netušila jsem ovšem, jak moc to bude.

Už na to vůbec nemám sílu

K mladým jezdím den co den na půl sedmou ráno, aby se mohla Lenka vyspat! Zcela vážně totiž prohlásila, že dřív než v jedenáct hodin prostě není schopná vstát. Její organismus prý není schopen fungovat! A Patrik k tomu mlčí.

Lenku to povzbudilo, takže mi vedle hlídání vnuka začala postupně přidělovat další práce. Přitom sama nic nedělá a užívá si mateřskou. Syn je celý den v zaměstnání a nevidí, jak mě snacha komanduje.

Tahám těžké nákupy, lítám za vnoučkem, který je rychlý jako čamrda. Nechci si stěžovat, protože syn si myslí, že je vše v pořádku a že si s Lenkou dobře rozumíme. Tak to ale není.

Měla bych říct konečně dost

Jenže já přece nejsem žádný otrok, ale babička. Měla bych umět říct NE! A také, že malý může jít do školky a snacha do práce, pak ráda pomůžu.Ale bojím se, že bych zůstala nepotřebná, a proto mlčím. Před synem hraju spokojenou babičku. Lence nikdy neřeknu ne.

A večer doma pak sedím zcela vyčerpaná a neschopná cokoli udělat ve své vlastní domácnosti. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Ale kvůli vnoučkovi doufám, že ještě hodně dlouho.

Markéta T. (63), České Budějovice