Kolega z práce si hrál na mého nadřízeného. Nic mu nebylo dost dobré. Jeho kulatiny mi poskytly příležitost k pomstě.

Byl to takový chytrák. O pár let mladší a o milion světelných let chytřejší. Tedy dle svého mínění. Byla jsem pro něho jen hloupou služkou. Nestyděl se chtít ode mě vařit kafe a mýt hrnek. O moje letité zkušenosti nestál. Všechno věděl lépe!

Z oslavy dělal velkou událost

Měla jsem ho dost, ale netroufala jsem si pohádat se s ním. Kamarádil se šéfem a taky s ostatními chlapy od nás z práce. Já mohla být ráda, že mě v mém věku někam nepřeložili. Vydávala jsem z centrálního skladu součástky a byla to mužská práce.

Nejen fyzicky náročná, ale taky moc dobře placená. Tak jsem ve svém zájmu mlčela a nechala si vlastně všechno líbit. Blížily se kolegovy padesátiny. Dělal kolem toho, jako by byl nějaký král, či co.

Všichni jsme dostali pozvánky se zlatým okrajem a také lístek s nachystaným menu. Prý abychom se měli na co těšit! Kolega dokonce pronajal salonek v místní restauraci.

Obrázek se mi moc líbil

My, jeho kolegové a spolupracovníci, jsme se mu měli složit na nějaký dar. Jako vždy jsem se podvolila. Neprotestovala jsem a do ničeho nemluvila. Hodila jsem do obálky tisícovku a bylo mi celkem jedno, co ostatní vymyslí.

Cestou ze zaměstnání mi padl do očí obrázek vystavený ve výkladní skříni. Prodávaly se tu různé dárkové předměty, třeba sošky, obrázky nebo taková dražší bižuterie. Ten obrázek se mi moc líbil. „Hodil by se mi do obýváku!“ řekla jsem si a vstoupila do prodejny.

Kytička namalovaná hnědým uhlem znázorňovala moji milovanou alpskou protěž. Chráněnou rostlinku bělavé barvy, sametovou, jakoby ochmýřenou. Obdivovala jsem ji kdysi v Tatrách, kde jsme byli s manželem a dětmi na dovolené.

Věnovala jsem mu Plesnivce

Když jsem obrázek otočila, abych zjistila cenu, musela jsem se začít smát. Na zadní straně byla uvedená nejen cena čtyři sta korun, ale také název obrázku. Plesnivec! Okamžitě jsem měla jasno. Plesnivce daruji kolegovi! Ať si to pořádně vychutná!

V den oslavy jsem se nemohla dočkat, vlastně jsem nemohla ani dospat, protože mě lákalo vychutnat si pomstu. Konečně se tomu náfukovi pořádně pomstím. Nejprve předali kolegové dar za nás za všechny. Jakousi urozenou broušenou vázu. Potom přišla řada na mě.

Podala jsem hezky zabalený obrázek kolegovi a ten dojatě poděkoval. „To jsem nečekal,“ řekl tentokrát upřímně a já se jen usmála. Hezký obrázek všichni pochválili a já konečně promluvila: „Je to hezká kytička, co?

A víte, že ji pojmenovali po zde přítomném kolegovi?“ Tomu tedy pořádně klesla brada a vypadal jako opařený.

Gábina D. (62), Zlín