Narodila jsem se v Praze, studovala jsem v Praze a třicet let nežila nikde jinde. Přesto jsem ji z lásky k muži opustila, a teď jsem nešťastná.

Dětství jsem prožila ve velkém bytě na pražských Vinohradech, odkud jsem se od rodičů odstěhovala do malé garsonky na Karlově náměstí. Miluju Prahu! Miluju centrum, davy lidí, městský ruch, malé kavárničky i útulné vinárny. Nechápu, jak jsem se toho mohla vzdát a dobrovolně.

Propadla jsem jeho kouzlu

Karla jsem potkala kdysi na víkendové pařbě, kterou pořádala na sázavské chatě moje dobrá kamarádka. Vysoký modrooký blonďák s úsměvem na tváři obdivoval okolní přírodu a zasvěceně mi vyprávěl o tom, která zvířata tu žijí.

Pak mi volal tak často, až jsem se do toho kluka s nakažlivým úsměvem zamilovala. Byla jsem v sedmém nebi, že zrovna já mám takového chlapa. Karlovy nadšené plány, jak by chtěl žít na samotě u lesa a chovat spoustu zvířat, jsem přehlížela.

Vždyť právě dostal místo na přírodovědecké fakultě! Tak proč by vandroval někam z města? A já pracovala jako marketingová manažerka potravinářské společnosti. Stálo mě to hodně sil, než jsem se na tak důležitou pozici propracovala. Nechtěla bych v tomhle ohledu něco měnit.

Plánovali jsme si byt

Netrvalo dlouho a Karel mě požádal o ruku. Ve své zamilovanosti jsem nadšeně souhlasila. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco zásadního změnit na našem dosavadním životě.

Po svatbě jsme si pronajali krásný byt na pomezí Vinohrad a Vršovic, ve kterém jsme vychovali našeho syna Pavla.

Utekli jsme raději na chatu

Karel před lety zdědil po jednom strýci docela zachovalou chatu v blízkosti Slap. Konečně tedy měl svůj venkovský domeček i s menším pozemkem. Jezdil tam většinou sám a zveleboval ho.

Když přišel covid, přemluvil mě, abychom se na čas přesunuli do chaty, protože jsme oba měli home office. Fungovalo nám to skvěle. Přežili jsme všechno pěkně v závětří. Přesto jsem se těšila, že se zase vrátíme do města.

Nechtěl se vrátit

Když se ale situace začala uklidňovat a já se chtěla vrátit do Prahy, narazila jsem. „Magdi, podívej, jak nám tu je dobře. Možná bychom tu měli zůstat natrvalo,“ zkoušel to na mě.

„Už jsem to probíral na fakultě, budu do Prahy jezdit třikrát týdně, spoustu věcí udělám tady.“ Postavil mě před hotovou věc. Ani se mě neptal na názor. Prostě mě zaskočil. Tohle jsem vůbec nečekala. Myslela jsem si, že se zase vrátíme.

Uklidňovala jsem se, že autem jsem v Praze za půl hodiny, je tu autobus, nedaleko i vlak. Kontakt s městem tak přece jenom neztratím…

Vzal mi všechno

Jenomže teď už to na mě doléhá. Zatímco můj muž byl od začátku šťastný jako blecha, já si doteď nezvykla. Zhruba dvakrát týdně sice jezdím do Prahy, ale jen na otočku. Náš byt už obývají jiní nájemci a synovi se do garsonky navézt nechci.

„Nebudeme přece platit byt, když tam nejsme,“ řekl manžel a tím mě zbavil domova. Ztrácím své kamarádky a vlastně i milovaný kontakt s městem. Je to, jako bych přišla o své kořeny.

On si všechno užívá

A to i přesto, že Karel zajistil místní firmu a musím uznat, že máme opravdu krásné a prostorné bydlení. Manžel si také pořídil i vysněného psa, a tak nám po zahradě běhá štěně německého ovčáka, které si Karel vybral, pochopitelně bez mého vědomí.

V chodbě spí malý kocour. Karel si buduje ekologickou zahradu, pěstuje zeleninu a pořídil nám i slepice, abychom prý měli čerstvá vajíčka. Za barákem stlouká králíkárnu.

Jsem hrozně nešťastná

„To je nádherné ticho, viď?“ nedávno pronesl, když se vzbudil a podíval se z okna. Hned ho otevřel a zhluboka dýchal. „Ten úžasný klid. Já už bych ve městě nemohl natrvalo žít!“ Vůbec ho nezajímá, že já tu šťastná nejsem! Copak opravdu nevidí, jak se trápím?

Stále se nemohu smířit s tím, že tohle je napořád! Někdy mám pocit, že tu umírám. Co mám ale dělat?

Magda T. (54), Praha