Než mi zemřela matka, řekla mi zvláštní věc: „Kdyby měli babička s dědou umírat v bolestech, přijď za mnou na hrob. Já jejich trápení ukončím.“
Pak mě požádala, abych jí to slíbila. Udělala jsem to. Nedávalo mi to dlouhé roky smysl. Babička byla ještě v pořádku. Chodila, radovala se ze života. Byla soběstačná, a dokonce pomáhala dědovi stahovat králíky z kůže.
V osmdesáti pěti letech mi to přišlo neskutečné. Jenže už rok nato bylo všechno jinak.
Pomáhala jsem, jak jsem mohla
Stala se z ní nemohoucí žena. Už si nedošla ani na nákup. Snažila jsem se jí i dědovi maximálně pomáhat. Vařila jsem jim, prala i uklízela. Jednou, byl zrovna horký letní večer, mě babička poprosila. ,,Já už, Jano, nemůžu. Mám hrozné bolesti.
Už chci umřít,“ prohlásila a hladila mě něžně po ruce. „Mám tě odvézt do nemocnice?“ navrhla jsem. Babička se na mě upřeně podívala a pronesla: ,,To nebude nutné. Stačí, když zajdeš za maminkou na hrob. Požádej ji, aby si mě už vzala k sobě.
Slíbila jsi jí to, ne?“ Byla jsem z toho zmatená. Jak mohla babička vědět, co mi matka řekla na smrtelné posteli?
Pronesla jsem ta slova
Za maminkou jsem nešla. Přestože jsem nevěřila, že by si k sobě babičku dokázala vzít, bála jsem se. Babička mě o to pak žádala skoro každý den. Nakonec jsem se na hřbitov vydala. Zoufale jsem poklekla k matčinu hrobu a brečela jsem.
Mezi vzlykáním jsem pronesla osudnou větu: „Mami, babička má veliké bolesti. Umírá a chce, aby sis pro ni přišla.“
Poděkovala mi
Domů jsem šla s tím, že se to určitě nestane. Než jsem ulehla, šla jsem babičku pozdravit. Dala jsem jí pusu a řekla jí, jak moc ji mám ráda. Ona šeptem pronesla: „Děkuji ti.“ Ráno mě přišel vzbudit děda a řekl mi, že babička v noci zemřela.
Dědeček onemocněl
Vyděsila jsem se. Vzhledem k tomu, v jakém stavu babička byla, jsem to však přikládala náhodě. Čekal mě ale další úkol. Děda se tvářil statečně, ale byla to jenom maska. Babiččin odchod ho sžíral. Cítila jsem z něj, že už to také vzdal. I on onemocněl.
Půl roku po babiččině smrti mu doktoři museli amputovat nohu. I on skončil nesoběstačný na posteli. Musela jsem u něj pořád být.
Opět jsem šla na hřbitov
Děda začal mít takové ty řeči, že už nechce žít. Jednou v noci, kdy jsem nechtěně usnula u jeho postele, se zničehonic vzbudil. „Jano, holčičko moje, musíš mi pomoct. Trpím bez tvojí babičky. Chci jít za ní. Pomůžeš mi?“ Vytušila jsem, co po mně bude chtít.
„Prosím, nechtěj to po mně,“ žádala jsem ho se slzami v očích. Podíval se na mě tak, jako když jsem byla malá holka. „Jano, ty jsi to ale slíbila. Prosím, jdi za maminkou a požádej ji, aby si mě k sobě vzala.
Budeme tě hlídat z nebe, neboj se.“ Ráno jsem se vydala na hřbitov za maminkou. Ještě téhož večera dědeček zemřel.
Jana K. (56), Ostrava
