Viděla jsem, jak mě při přednáškách propaluje očima, a sama jsem cítila, jak mě ten pohled rozehřívá, že se nemůžu soustředit na svoje slova, ale přitažlivost je něco jiného než štěstí.

emohla jsem si ho nevšimnout hned při první lekci. Zatímco zbytek jeho spolužáků si sedl do zadních řad, mladík v hnědém tričku si sedl dopředu doprostřed.

Proto jsem také tak dobře viděla, že na rozdíl od ostatních nemá džíny roztrhané, ale v celku, a nemá tenisky, ale normální kožené boty. Je mi celkem jedno, co mají lidé na sobě, ale tohle bylo tak nějak dospělejší, jestli mi rozumíte.

O generaci mladší

Mým studentům na fakultě je samozřejmě všem přes dvacet, ale někteří nastoupili hned po střední škole a jiní zas až po pár letech nějaké práce nebo studia na jiné škole. Tohle byl případ Romana, který se pro školu rozhodl později.

Kdykoliv jsem stála před tabulí, na kterou jsem občas něco napsala, a viděla, jak studenti více či méně poslouchají a něco si zapisují, on si nezapisuje nic, jen se na mě dívá, celé dvě hodiny. Všimla jsem si toho hned poprvé a strašně mě to znervózňovalo.

Příště to ale bylo stejné a pak zase, a když jsme pak měli individuální konzultace, zeptala jsem se ho na to: „Vy ze mě nespustíte oči, to vás moje téma tak zaujalo?“ Odpověď jsem nečekala.

Nemohla jsem ani myslet

„Vaše téma ani ne, ale vaše nohy ano. Jste nádherná.“ A jenom se na mě dál díval. „Jste nejhezčí žena, jakou jsem kdy viděl, a prostě se na vás musím dívat.“ Nakonec nabídl: „Jestli chcete říct, že se tady se mnou nemůžete bavit, tak mám návrh.

Pojďme někam jinam.“ Znělo to, jako by se zbláznil, a já řekla, teď už správně, že to nepůjde a že bude nejlepší, když konzultace hned ukončíme. Souhlasil a odešel. A příště zase seděl ve své první řadě a zase mě propaloval pohledem.

Kdyby to byl někdo, kdo se mi vůbec nelíbí, asi bych to nějak řešila, ale musela jsem si přiznat, že je to hezký muž. Všechny ženy to přece znají, i když je nám čtyřicet, padesát nebo víc, pořád jsme ve své hlavě stejné holky, jako jsme byly kdysi.

Začala jsem o něm snít

Aspoň pár vteřin trvá, než si uvědomíme, že ta mladá duše bydlí v trošku zchátralejším těle… Přesto jsem o něm začala snít. Žila jsem sama. Nebyla jsem nikdy vdaná a s posledním přítelem, o dost starším kolegou, jsem se rozešla před půl rokem.

Na známosti na jednu noc jsem nikdy nebyla stavěná, a tak mi scházela nejenom duševní blízkost s nějakým člověkem, ale, to jsem si musela přiznat, i sex.

Když jsem přednášela, připadala jsem si pak jako striptérka, co tančí někde v nočním klubu, musela jsem myslet na to, jak vypadám a jestli mám správně oblečení a zatažené břicho.

Byl přímý

Roman to musel cítit a na konci přednášky, když jsem si sbírala věci ze stolu, se ke mně přitočil úplně blízko a tiše řekl: „Jsi dokonalá. Pojďme někam jinam.“ A jako bychom řešili nějakou otázku ve skriptech, napsal mi do nich svoje telefonní číslo.

Udělala jsem chybu

Zavolala jsem a tím začal nejhezčí vztah mého života. Bylo to vzrušující, žhavé a přitom něžné. Podařilo se nám to tajit asi čtyři měsíce, ale potom jsme se rozhodli být upřímní a normálně spolu chodit.

Vzala jsem ho na večírek, který pořádala obří firma a kde byly taky dvě moje nejlepší kamarádky. Neměla jsem to dělat. Nebo naopak měla.

Kamarádky nechápaly

„Hele, já tě mám ráda, ty to víš, ale s tím klukem to nemyslíš vážně, že ne?“ ptala se mě jedna z nich hned druhý den, a další to sice řekla míň důrazně, ale vlastně stejně. Nechápala jsem, co tím myslí, protože nám s Romanem všechno klapalo.

„Vždyť je jako dítě, copak to nevidíš? Vždyť si neměl s nikým u stolu co říct, tak o čem byste mluvili spolu, až vás to v posteli přestane bavit?

A fakt chceš ztrácet čas s někým, kdo ti stejně nakonec uteče s nějakou dvacítkou?“ Přišlo mi to od nich kruté a závistivé. Pak ale pozval Roman mě na oslavu narozenin svého kamaráda na venkovskou chalupu.

Přestala jsem věřit

Grilování, popíjení, řeči, taky tráva. Připadala jsem si směšná jako nějaký americký prezident, když jsem odmítala a říkala, že jsem to nikdy ani nezkoušela. Všichni se tam bavili víc než já. Vlastně já jsem se nebavila vůbec.

Roman se se mnou chtěl milovat nahoře v podkroví, ale to bylo to poslední, po čem jsem toužila. Chtěla jsem jenom odjet, ale bylo mi jasné, že on by mě doprovázel jenom nedobrovolně.

Tak jsem zůstala a zbytek víkendu jsem strávila tím, že jsem se snažila tvářit příjemně, ale přitom jsem pozorovala Romana i jeho kamarády. Bylo mi čím dál jasnější, že máme společného jenom málo.

Věřila jsem, že je do mě zamilovaný a možná mě i miluje, ale přestala jsem věřit, že máme nějakou společnou budoucnost. Teď to bolí.

Marta S. (51), Plzeň