Mám svědomí čisté a stále doufám, že se u nás v rodině všechno spraví. K tomu, aby se u nás doma vše obrátilo vzhůru nohama, stačil okamžik.

Verunka pobíhá po zahrádce a moje dcera Irena připravuje večeři a také peče dort. Mé vnučce totiž bude zítra pět let. Chceme jí proto udělat s dcerou a zetěm pěknou oslavu. Je to vlastně oslava i pro nás. Na rodinných oslavách se nevídáme tak často.

A když už se sejdeme, tak stejně nikdy nejsme kompletní. Přitom kdysi nám naše rodinné vztahy tak krásně fungovaly.

Já a moje sestra

Zuzka byla moje milovaná sestřička. Byla o devět let mladší, přesto jsme si dobře rozuměly a měly se rády. I později, kdy já už jsem dostudovala a vdala jsem se, zatímco ona byla ještě na střední škole. Často chodila za mnou k nám domů. Svěřovala se mi se svými láskami i s tím, co ji trápí a po čem touží.

Vždy jsem ji vyslechla

Vždy jsem ji trpělivě vyslechla, i když sama jsem měla dost vážné problémy. I když už jsem byla pár let vdaná, stále jsme s manželem marně čekali na dítě.

Chtěla jsem úplnou rodinu

Bez něj jsme nebyli úplná rodina, po které jsem tolik toužila. Moc mě to trápilo. Mezitím se Zuzka vdala. Na svatbě jsem jí šla za svědka. Její manžel byl velký sympaťák a já měla radost, že moje malá sestřička si našla toho pravého.

Ráda jsem jí pomáhala

Musím se přiznat k něčemu, za co se dodnes stydím. Když mi přišla Zuzka celá nadšená říct, že je v jiném stavu, přepadla mě závist. Já stále marně doufala a běhala po doktorech. A mé malé sestřičce se mezitím narodila kouzelná holčička Pavlínka.

Byla jsem jí moc vděčná, že mi dovolila, abych jí s miminkem pomáhala. Dělala jsem to moc ráda, ale zároveň mi pohled na malou Pavlínku jen rozdíral mé otevřené rány. Copak nikdy nebudu mít své mimino?

Nabídla jsem se k hlídání

Když byl Pavlínce skoro rok, moje sestra mě požádala, zda bych ji na čtyři dny nepohlídala. Chtěli si s manželem vyjet na hory, aby také měli nějaký čas pro sebe. Souhlasila jsem, protože jsem se moc těšila, jak si malé užiju. Až se její máma s tátou vrátí z lyžování, oslavíme její první narozeniny.

Nekonečné čekání

V neděli odpoledne jsme už s Pavlínkou čekaly na příjezd mámy a táty. Jenže oni nepřijeli ani nezavolali. Padla na mě úzkost. Moje nálada se přenesla i na malou a ona začala plakat. Nebyla vůbec k utišení. V noci nás kontaktovala policie.

Sestra s manželem měli cestou z hor havárii na kluzké vozovce. Prorazili svodidla a jejich vůz se zřítil ze svahu. Ani jeden nepřežil.

Co budeme dělat?

Po prvotním šoku bylo třeba řešit mnoho věcí, a především to, jak to bude dál s malou Pavlínkou. Od prvního okamžiku jsem věděla jediné, chci mít Pavlínku u sebe a starat se o ni jako o vlastní. Proti nebyl ani můj manžel.

Věděl, jak moc mě trápí, že nemáme děti. A také moc dobře věděl, že bych se o dítě dokázala dobře postarat. Rozhodli jsme se proto pro adopci.

Chvíli to trvalo

Přestože šlo o dítě mé sestry, úřední vyřizování bylo zdlouhavé. Více než úřadů jsme se ale obávali příbuzných ze strany manžela mé sestry. Švagrova maminka už nežila a jeho otec měl novou rodinu a o Pavlínku zájem neměl. A tak nakonec zůstala Pavlínka u nás.

To mi pomáhalo smířit se se ztrátou mojí sestry. Hřálo mě vědomí, že by si určitě moc přála, aby její dcera byla právě u mě.

Stalo se nemožné

Pavlínka rostla jako z vody a dělala nám velkou radost. O tragédii nic nevěděla, a nás proto považovala zcela samozřejmě za své rodiče. Když oslavila své čtvrté narozeniny, zjistila jsem, že jsem těhotná!

Bylo mi už čtyřiačtyřicet a už jsme s tím vůbec nepočítali. Všechno naštěstí dobře dopadlo a narodila se nám Irenka.

Staly se z nich rivalky

Zpočátku byla Pavlínka svou mladší sestřičkou nadšená. Jenže časem na ni začala žárlit. Zvykla si za těch prvních pár let, co byla u nás, na roli obletovaného jedináčka. Teď se jí zdálo, že veškerá pozornost je věnována sestře. Nebyla to pravda.

Ale holkám to šlo těžko vysvětlit. Pořád se kvůli něčemu hádaly a dělaly si naschvály.

Udělali jsme velkou chybu

Byli jsme s manželem naivní, když jsme si mysleli, že Pavlínka nepotřebuje znát krutou pravdu o svých skutečných rodičích. Byla naše, měla se dobře. A my se chystali jí to říct, až bude trochu starší.

Jenže náhoda tomu chtěla, že se vše dozvěděla dřív od jiných lidí. A to byl pro ni neskutečný šok. Nějaký čas jsme s mužem ani netušili, že Pavlínka něco ví.

Dusila to v sobě

Ale jednou, když se zase chytly s Irenkou, vybouchla jako papiňák. Vyčetla nám úplně všechno, včetně toho, že není naše, a proto má vždycky přednost Irena. Tím skončila naše rodinná pohoda. A už se k nám nikdy nevrátila.

Vzájemná důvěry byla pryč

Pavlínka s námi sice zůstávala, ale začala si dělat, co sama chtěla. Když jsem se zlobila, že přišla pozdě nebo že něco neudělala, odsekla, že jí nemám co poroučet, že nejsem její máma. Bolelo to, ale věděla jsem, že si za to můžu sama.

Vídáme se minimálně

Čas běžel dál a na našich pošramocených vztazích se nic moc nezměnilo. Pavlínka se odstěhovala, vdala a odešla za manželem na Slovensko. Občas se sejdeme. Je to ale takové neosobní, oficiální. Tak moc bych si přála, aby to bylo jinak.

Libuše L. (70), Plzeň