Dokud babička žila, měla úžasné květy. Po její smrti se však na květině několik let nerozvinulo jediné poupátko.

Babička mi k patnáctým narozeninám darovala květinu. Rozkvétala průběžně po celý rok. A někdy i v zimě. Když babička zemřela, květina roky žádný květ neukázala. První větší květ přišel až s narozením mé dcery.

Myslím, že to symbolizuje babičku a její přítomnost. Babička usoudila, že v patnácti letech už bych měla mít jistou dávku zodpovědnosti. Proto mi darovala tu květinu.

Dárek

„Musíš se o ni hezky starat. Zalévat ji a mluvit na ni. Ona se ti za to odmění krásnými květy,“ řekla tehdy. Nebyla jsem nevděčná, ale nepřišlo mi to jako nějaký extra skvělý dárek. Když však květina vykvetla prvním květem, mohla jsem na něm oči nechat.

Byl tmavě fialový, s velmi zvláštními malými kvítky. Nikdy v životě jsem nic takového neviděla. Začala jsem se těšit na každý květ, který měl přijít. Nikdy nebylo dopředu poznat, jakou bude mít barvu. Občas jsem babičku nachytala, jak s květinou vážně mluví.

Tak moc mě to zaujalo, že jsem s tím také začala. Jen tak jsem nad ní stála a promlouvala k ní jako k člověku.

Měla krásné květy

Květina toho moc nepotřebovala. Stačilo dolévat jí vodu jednou za čtrnáct dní a trocha denního světla. Spíše jsem měla pocit, že k tomu, aby měla tak krásné květy, potřebovala babičku. Vždycky, když babička přišla, se květině během krátké chvíle rozevřel květ.

Tak to šlo několik dlouhých let. Až do chvíle, než babička zestárla a jednoho dne nás opustila.

Žila jen napůl

Květině najednou přestala růst poupátka, tudíž nebyly žádné květy. Stonek květiny žil dál, ale bez poupátek. I když by to pro někoho mohla být jen obyčejná květina, pro mě znamenala hodně. Přestože nekvetla, neměla jsem to srdce ji vyhodit. Žila tak napůl.

Pečlivě jsem ji zalévala a promlouvala k ní. S vědomím, že se třeba jednoho dne vzpamatuje a já znovu spatřím krásný květ. To se ale nedělo několik let.

Narodila se dcera

Během toho času jsem se dvakrát stěhovala. Květina šla pokaždé se mnou. Usadily jsme se s manželem v malém domečku na vesnici. Otěhotněla jsem a žila si svůj život. Po babičce mi zůstaly jen vzpomínky a uvadající květina.

V den porodu jsem si tolik přála, aby byla babička naživu a mohla vidět své pravnouče. Po návratu z porodnice jsem dceru Klárku uložila do pokoje, kde byla ta květina.

Spojení s babičkou

Pár dní po návratu domů jsem si všimla, že květina má opět poupátko. A to hned rozkvetlo. Květ byl tmavě rudý a nebývale veliký. Dcera na něm mohla oči nechat. Já v tom viděla jasnou symboliku. Babičku!

Pomocí té tajemné květiny se přišla podívat na svoji vnučku. Od té chvíle už se zase radujeme z nových pestrobarevných květů. A já vím, že je babička pořád s námi. Když ke květině promlouvám, cítím, že moje slova putují i někam dál. Babička tehdy moc dobře věděla, proč mi tu květinu dává.

Jitka R. (50), Brno