Žiji minulostí, i když to prý psychologové důrazně nedoporučují. Je mi to jedno. Mluvím se svým zesnulým manželem, chodím v jeho oblečení, čtu jeho knihy…

U zrcadla v ložnici jsem si česala vlasy, na sobě pyžamo po mrtvém a jeho župan. Kdyby to nebylo tak smutné, byla by to nejspíš docela psina, jenže můj smysl pro humor si vystrojil pohřeb spolu s tím manželovým.

Moc jsme se spolu nasmáli, říkal, že jeden z důvodů, pro který jsem se mu tak zalíbila, byl i ten, že je se mnou legrace. Jestli na mě teď shora kouká, chechtá se. Kabátek od pyžama na mně plandá, nohavice vleču po zemi.

Župan vyšel z módy koncem minulého století. Žiju minulostí, povídám si se zesnulým manželem, chodím v jeho oblečení, poslouchám jeho maličké rádio, čtu jeho knihy. Peču pro něj rybízovou bublaninu, i když ji sama nemám moc ráda. Samotné je mi to trochu divné, ale nedokážu to změnit.

To je pecka!

„Pozdravuje tě Karel,“ řekla mi v práci Alice. Odpověděla jsem, že žádného Karla neznám. Ona se jen pousmála a vysvětlila, že na rozdíl ode mne byla na třídním srazu, kde narazila na Karla, vedle něhož jsem seděla dva roky v lavici, v sedmé a osmé třídě. „Proč mě pozdravuje?“ divila jsem se.

„Protože je to normální,“ pravila drsně. „Ty ale normální už nejsi. Abych nezapomněla, Karel mi prozradil, že ses mu líbila, ale nikdy se neodvážil ti to říct.“ To mi vyrazilo dech. Mně se totiž Karel líbil taky, ale nikdy jsem se neodvážila mu to říct. „To je pecka!“ hihňala se Alice, když jsem se jí se sklopenýma očima svěřila.

Ještě týž den poslala Karlovi esemesku, že se mi ve škole líbil také. Připojila mé telefonní číslo. Taková ostuda! Úplně se mi hrůzou ježily všechny vlasy na hlavě, když zavolal. A ke svému úžasu jsem se nechala pozvat na rande.

Necitlivá poznámka

Vypadal na svůj věk dobře. Pamatovala jsem si ho jako nezbedného puberťáka, od té doby hodně zvážněl. Že je vdovec, oznámil dutým pohřebním hlasem, ještě než nám přinesli kávu. Manželka zemřela před třemi lety. Dodal, že se z toho nikdy nevzpamatuje.

Ani jsme kafe nedopili, a už mi ukazoval její fotky. Když platil, všimla jsem si, že bankovky vytahuje z dámské růžové peněženky. Přišlo mi to směšné. Konečně jsem se setkala se svým věrným druhem, smyslem pro humor. „Nespíš náhodou v jejím pyžamu? Protože já v manželově pyžamu spím,“ řekla jsem.

Přísně na mě pohlédl, nadechl se a asi chtěl namítnout, že mu moje poznámka připadá necitlivá. Místo toho se rozchechtal taky. Pochopili jsme, že si budeme rozumět a společně zaženeme naše smutky. Snad se to podaří.

Jiřina (65), Kroměřížsko