Daleko od lidských očí žijí možná tvorové, o kterých nikdo ani neví! Uprostřed lesa jsme narazili na neznámé děsivé zvíře!
Nejstrašnější zážitek v životě mě potkal v létě před čtyřmi roky. Jeli jsme tehdy s Viktorem, mým manželem, za naší dcerou Erikou do jižních Čech.
Návštěva u přátel
Chtěli jsme u ní a zetě strávit celý víkend. Měli jsme to naplánované tak, že se na oběd zastavíme u jedněch známých, se kterými jsme se domlouvali už delší dobu.
Jejich chalupa, kterou si nedávno pořídili, byla po cestě a nějak nám návštěva u nich stále nevycházela.
Na cestu jsme se těšili
Tentokrát už jí ale nic nebránilo. Oba s manželem jsme se těšili, jak si s našimi přáteli do dlouhé době zase popovídáme a sdělíme si navzájem novinky z našich životů.
Zamířil do lesa
Ivan a Markéta byli známí mého muže z dřívějšího zaměstnání. Vídali jsme se párkrát do roka, ale vždy to byla příjemná setkání. Na své chalupě nás už čekali. Trochu znepokojeně jsem zjistila, že mají velkého psa.
To nevypadalo dobře pro našeho foxteriéra Beryho, kterého jsme vezli s sebou. A opravdu, sotva jsme vystoupili, tak se ten velký pes na našeho Beryho rozběhl. Nepočítala jsem s něčím takovým, a proto jsem neměla pejska na vodítku.
Bery, který se jaktěživo se žádným psem neporval, se vylekal a rozběhl se do lesa.
Pátrací akce
Markéta se mi hned omlouvala a jejich psa přivázala, ale už bylo pozdě. Slyšela jsem jen vzdalující se Beryho štěkot. Volali jsme na něj s manželem, co nám plíce stačily, ale marně. Bery už byl bůhvíkde.
Z připraveného oběda najednou nebylo nic, přednost dostalo nalezení našeho uprchlého pejska. Hledat jsme se ho vydali tři: Ivan, manžel a já. Domluvili jsme se, že se Markéta zatím postará o to, aby jídlo do našeho návratu nevystydlo.
Začínala jsem propadat zoufalství
Na rozdíl od nás se Ivan v lese, u kterého chalupa stála, dobře vyznal. Nemohli jsme tedy zabloudit. Zanedlouho jsme ale stejně nevěděli, kam přesně jít, protože Bery se přestal ozývat.
Lesem zněly naše hlasy, jenom můj a manželův, volající jméno našeho domácího mazlíčka. Marně. Propadala jsem stále většímu zoufalství, protože jsem našeho pejska měla opravdu moc ráda a nechtěla jsem o něho přijít.
A les byl dost hluboký na to, aby se v něm ztratil. Navíc se jednalo o městského psa, který rozhodně nebyl zvyklý orientovat se v přírodě.
Hrozivé vytí
Chodili jsme mezi stromy asi dvacet minut a bez výsledku. Na naše volání Bery vůbec nereagoval. Neslyšeli jsme žádný štěkot, žádné zvuky, jen naše zoufalého volání. Zastavila jsem se a pomalu se mi vhnuly slzy do očí. A pak se to stalo.
Někde nablízku se ozvalo hrozné zavytí. Všichni jsme strnuli hrůzou. Hned jsme poznali, že je to náš pes, a bylo nám současně jasné, že musel narazit na něco příšerného.
Běželi jsme mu na pomoc
Z toho vytí byl totiž jasně znát šílený strach! Okamžitě jsme se rozběhli směrem, odkud jsme Beryho zaslechli. Všichni tři jsme se o pár vteřin později ocitli na malé mýtince. Tam se nám naskytl pohled, na který nadosmrti nezapomenu.
Bájný tvor nás vyděsil
Uprostřed mýtiny se krčil náš ubohý pejsek a proti němu stálo obrovské, děsivé zvíře, jaké jsem v životě neviděla. Vypadalo jako nějaký bájný tvor ze starých příběhů.
Tělo mělo porostlé černou srstí, oči mu svítily zlověstně žlutě a na hlavě mělo načervenalé rohy. Když otevřelo tlamu, objevily se hrůzostrašné a nebezpečné tesáky. Zvíře zlověstně vrčelo a ten zvuk ještě zvyšoval strašlivý dojem.
Odvážný manžel
Stáli jsme nejprve jako přikovaní. Nikdo nehlesl. Srdce mi divoce tlouklo a hrdlo jsem měla stažené hrůzou. Bála jsem se pohnout. Potom můj manžel odvážně vykročil k Berymu.
Zatímco ho neznámý tvor pátravě sledoval, popadl manžel našeho psa a opatrně ustupoval zpátky k nám. Zvíře naštěstí dál stálo na místě. Později jsem litovala, že nikoho z nás v tu chvíli nenapadlo vzít mobil a tu obludu vyfotit.
S Berym, který se stále klepal strachem, jsme pomalu vycouvali z mýtinky. Doufali jsme, že nás ta bestie nebude pronásledovat. Naštěstí se tak nestalo a jen co jsme to stvoření neměli na dohled, otočili jsme se a běželi jsme do chalupy, co nám síly stačily.
Co to bylo za zvíře?
Když jsme pak náš hrůzostrašný zážitek vyprávěli Markétě, která na nás čekala s obědem, myslela si nejprve, že si z ní děláme legraci. Pohled na naše stále vyděšené tváře ji ale nakonec přesvědčil, že jsme opravdu tu hrůzu prožili.
Netuším dodnes, co to bylo za zvíře a kde se tam v lese vzalo. Prohlížela jsem od té doby mnoho knih v knihovně i spoustu různých magických i strašidelných kreseb na internetu, ale na nic podobného jsem zatím nenarazila…
Karolína D. (54), střední Čechy
