Dnes si to nedokážu vysvětlit. Jak nás ta opičí zaslepená láska dokázala postavit proti sobě, že jsme začaly tak bláznivě soupeřit.

Byly jsme s Annou kamarádky už ve školce. V mnohém jsme si byly podobné, jako sestry. Ve stejnou dobu jsme se zamilovaly, šly si vzájemně na svatbě za svědka a i děti se nám narodily ve stejný rok. A právě tehdy se naše cesty začaly rozcházet.

Moje starší dcera Věrka šla na kadeřnici a zůstala v našem městečku. Mladší dcera se stala cukrářkou. Obě si založily rychle rodiny. Zato Anna měla jen jediné dítě, syna Petra, který dělal velkou kariéru.

Vystudoval na lékaře, vzal si inženýrku a stala se z nich honorace. Anna mluvila jenom o svém povedeném synovi, jeho úžasné ženě a vnučce, ze které bude velká umělkyně. Nedalo se to už poslouchat.

Velká hádka

Jednou jsem to nevydržela a řekla jí, že moje děti mají sice jen učňák, ale zato je vidím každý týden. Anny se to hrozně dotklo. Svého syna vídala poskrovnu a jedinou vnučku téměř vůbec. Tak jsme se pohádaly, že jsme spolu už nepromluvily.

Uběhlo patnáct roků. Jela jsem tehdy do Prahy pracovně, když jsem před nádražím zahlédla povědomou postavu. Když jsem jí míjela, podívala jsem se jí do obličeje. Žena zvedla hlavu, oči se jí rozšířily překvapením. „Veroniko!“ vydechla a padly jsme si do náruče.

Byla jsem vyděšená, jak moc Anna sešla. Prodělala rakovinu a kvůli chemoterapii jí slezly vlasy. Sedly jsme si do kavárny a povídaly si. Cítila jsem potřebu jí pomoct. Vyřídila jsem pracovní záležitosti a odpoledne jsme už zase seděly spolu. O víkendu za mnou přijela domů.

Už se nerozdělíme

Vzala jsem si týden dovolenou. Chodily jsme spolu po místech z mládí a byly to úžasné chvíle. Musely jsme dohnat všechno, co jsme za ty roky, kdy jsme se neviděly, zameškaly.

Dnes jsme stále v kontaktu a Anna tvrdí, že tu zákeřnou nemoc porazila jen díky mně. Už je to deset let a já věřím, že je to pravda. Tak hloupě jsme se rozhádaly kvůli dětem, ale hlavně, že jsme zase k sobě našly cestu.

Veronika (70), Mělník