Od smrti mého bývalého manžela uplynulo už pět let, ale příbuzní mě stále z jeho smrti viní. Nejhorší je, že už i já začínám mít pochyby, že jsem to opravdu zavinila.

oje dětství nebylo zrovna šťastné. Otec se rád napil, maminku několikrát i uhodil. Alespoň co já si pamatuji. V noci nás pravidelně budil křikem. Odmala kvůli tomu trpím špatným spaním a mám panickou hrůzu, když někdo křičí.

Byla jsem na to sama

Maminka se dlouho snažila mu pomoci a přemluvit ho k léčení. Rozvedli se, když mi bylo patnáct. Maminka ze všech těch stresů tehdy onemocněla rakovinou prsu a statečně bojovala skoro čtyři roky.

Celou svoji střední školu jsem se totiž starala o nemocnou mámu a chodila na brigády, abychom měly na jídlo.

Máma už ke konci nemohla pracovat a byla upoutaná na lůžko. Vybrala jsem si tedy praktickou školu. Strašně moc jsem tehdy toužila po zázemí. S Otou jsme se znali jen krátce.

Dělalo mi dobře, že ten vysoký štíhlý pohledný mladík, který končí vysokou školu, si všiml úplně obyčejné kadeřnice. Není divu, že jsem se vdala už ve dvaceti.

Vysněná rodina

Když jsem poprvé přišla na návštěvu k Otovi domů, kde kromě rodičů, dvou sester s partnery a dětmi se hemžily ještě babičky a tetičky, byla jsem trochu vyděšená. Okamžitě jsem mezi ně ale zapadla.

Ta velká družná rodina byla jedním z důvodů, proč jsem po půl roce známosti přijala žádost o ruku.

Ota právě dostudoval a získal dobře placené místo v zahraniční firmě. Po roce jsme si mohli pořídit dům a splácet hypotéku. Brzy poté se narodila Daniela. Naše manželství bylo normální. Tedy aspoň mi to tak připadalo.

Zcela obyčejný život

Ota vydělával, já pečovala o domácnost. Občas se na mě utrhl: „Evo, proč nemám vyžehlenou tu modrou košili?“ nebo i zakřičel: „Sakra, proč je na té zemi vylitý čaj?

To na tu holku nemůžeš dát pozor?“ Mrzelo mě to, ale přičítala jsem to jeho velkému pracovnímu vypětí a také tomu, že každý den trávil v autě přes dvě hodiny, protože do Prahy to z naší vesničky bylo daleko.

Vlastně jsem si ani nevšimla, že začal pít. Přicházelo to tak plíživě a nenápadně. Nejdřív si dal doma po práci panáka „na dobrou náladu“, aperitiv „pro lepší chuť“ nebo „digestiv“, „aby se mu dobře trávilo“. Se sklenkou whisky pak seděl u televize.

Všichni byli na jeho straně

O víkendech pil od rána. „Otík má náročnou práci. Co na tom, že si dá večer sklenku?“ reagovala jeho máma, když jsem se jí snažila naznačit, co se u nás děje. Pak jsem raději neříkala nic a nikomu si nestěžovala. Začal být agresivní. Když mi poprvé dal facku, nechtěla jsem tomu uvěřit.

Brzo nato přišel o řidičák. Ota pil zřejmě i přes den, a vůbec mu nevadilo, že jezdí autem! Vlastně jsem se ani nedivila, že přišel o řidičák. Byla jsem dokonce ráda, že aspoň nezpůsobí nikomu žádné neštěstí. Jenže pak dostal výpověď z práce.

Prý mu zrušili místo, ale bylo mi jasné, že je to kvůli pití. Šlo to s ním z kopce. Chvíli někde pracoval, pak ho vyhodili, pak byl na pracáku, a tak pořád dokola. Na podpoře byl častěji než v práci. Na vše vždy našel výmluvu nebo omluvu.

Hrozných pět let

Vše jsem nakonec táhla ze svého malého platu. Snažila jsem se udržovat normální běh rodiny a domácnosti kvůli naší Daniele. Přemlouvala jsem Otu, aby šel na léčení. „Copak jsem nějaký alkoholik?“ pokaždé se na mě obořil. Jeho rodinu jsem o pomoc už nežádala. Pro ně jsem byla ta, kdo ničí jejich chlapečkovi život!

I když já si myslím, že si tím omlouvali, že už dávno něco neudělali. Museli to vidět, ale všichni byli zticha. Vydržela jsem to pět let. Pět let proseb, pět let ponižování. „Mami, musíš podat žádost o rozvod,“ řekla mi nekompromisně dcera.

„Takhle přece nemůžeš dál žít! Ani já nechci!“ řekla jasně.

Rozvod byl těžký

Žádost jsem nakonec podala a nastalo další peklo. „Ty někoho máš, co?“ křičel na mě opilý. „Když jsem domů nosil prachy, byl jsem dobrý! Teď ode mě zbaběle utíkáš!“ Marně jsem mu vysvětlovala, že ho mám pořád ráda. Jen se nemohu dívat, jak se ničí. „Jestli se rozvedeme, zabiju se,“ vyhrožoval.

„A ty toho pak budeš celý zbytek života litovat!“ Po dlouhých tahanicích jsme se opravdu rozvedli. Dům jsme prodali a já si za svou polovinu pořídila malý baráček v sousedství. On se uraženě odstěhoval ke tchyni a svůj podíl vesele propíjel.

Skončil to sám

„Mami, mami, stalo se něco hrozného!“ vzbudila mě jednou brzy ráno Daniela. „Volala babička. Táta se oběsil!“ Od toho okamžiku pro mě nastalo peklo. Celá Otova rodina mě obviňuje, že kvůli mně spáchal sebevraždu.

Musela jsem prodat i ten nový malý domeček a koupit si byt v Praze. Tchyně proti mně poštvala všechny sousedy. Občas dokonce i Daniela řekne: „Možná kdybys to vydržela a donutila tátu jít na léčení?“ Co jsem udělala špatně? Někdy mám pocit, že už dál nemůžu.

Eva N. (53), Zlín