Něco tak strašného jsem ještě nikdy nezažila. A pevně doufám, že už také nezažiju. Přepadli mě za bílého dne a já se teď bojím vůbec někam chodit.

Koukla jsem na hodinky. Ještě mám dost času. Ven pro chleba a mléko půjdu až ve tři. Už to mám vychytané, že v té době je nejvíce lidí na ulici. A to já nutně potřebuji, jinak by mě totiž přepadl nezvladatelný strach.

Mojí nejčernější noční můrou je situace, kdy kráčím docela pustou ulicí sama. Ne v noci, ale za krásného slunného odpoledne. Přesně jako tenkrát.

Na schůzku s kamarádkou

Ten den jsem už od probuzení měla skvělou náladu. Odpoledne po práci jsem měla domluvenou schůzku s mojí nejlepší kamarádkou. Nevídaly jsme se v poslední době tak často, jak bychom si to přály. A teď jsme mohly u kafíčka konečně všechno probrat.

Jejího bručivého manžela, naše vnoučata a děti, všechny choroby. No a nakonec i nějaké ty drby o společných známých. Setkání se nám vážně moc vyvedlo a my si slíbily, že se zase brzy uvidíme. Rozloučily jsme se u stanice metra a já se vydala pěšky domů.

Krásná procházka

Bylo něco kolem páté hodiny. Sluníčko krásně svítilo a hřálo. Vzduch voněl jarem a já jsem byla v úžasně povznesené náladě. Vezmu to tady po chodníku podél rozkvetlých zlatých dešťů. Budu se kochat jejich krásou.

Šlo se mi krásně a já přemýšlela o tom, jak o víkendu zajedu na chatu. Už jsem se nemohla dočkat, až vlítnu na zahradu. Zahradničení je něco, co mě moc baví.

Vůbec jsem to nečekala

Najednou mě něco bouchlo do hlavy. Než jsem se stačila uvědomit, co se děje, upadla jsem na zem. Pěkně na kolena. Byla to děsná rána, projela mi bolest celým tělem. Pak jsem uviděla chlapíka, tedy spíš ještě kluka.

Stál přede mnou a zuřivě mi rval kabelku z ruky. Držela jsem ji vší silou.

Zezadu někdo další chytil můj šátek a táhl mě dozadu. Začala jsem se dusit, upadla jsem na záda. Dostala jsem pěstí do obličeje a pak mě ještě ten druhý násilník kopl do hlavy. To už bylo moc a já kabelku definitivně pustila.

Nikde nikdo, ani živáčka

Tlak šátku povolil. Ležela jsem chvíli bezvládně na zemi. Pak jsem opatrně zvedla hlavu. Zloději byli pryč a široko daleko nikdo, kdo by mi pomohl. Policii jsem volat nemohla, můj mobil byl v té kabelce.

Byly tam také všechny doklady, kreditní karta a klíče od bytu. Ještě pěknou chvíli mi trvalo, než jsem se zvedla. Stát jsem ale nedokázala, jen jsem bezmocně seděla na chodníku. Rozbitá kolena mě strašlivě bolela a hlava se mi motala jako na kolotoči.

Konečně přišel zachránce

Nakonec se přece jen na chodníku někdo objevil. Ten pán okamžitě zjistil, co se děje. Zavolal policii a pak sanitku. Policie ale už bohužel přišla pozdě. Ti lupiči byli tak drzí a nebojácní, že ještě stačili po tom přepadení vykrást celý můj byt.

Byla jsem totiž, když mě přepadli, už jen asi pět minut chůze od něj. Já si s rozbitými koleny a otřesem mozku v nemocnici nějaký čas poležela.

Pořád se strašně bojím

Celou tu dobu jsem byla jako ve snách. Nějak mi pořád nedocházelo, že jsem přišla o spoustu věcí a málem i o život. V noci jsem se budila hrůzou, když jsem před sebou měla ten obličej jednoho z lupičů. Dokázala jsem ho docela popsat, přesto je dosud nechytili.

A já se hrozně bojím. Bojím se, že je potkám na ulici. Bojím se, že za mnou přijdou domů. Bojím se, že mě zabijou. Nikam bych před nimi neutekla. Chodím stále o berlích a moje kolena jsou na tom moc špatně.

Milena K. (59), České Budějovice