Jsem racionální osoba a dodnes na zázraky moc nevěřím. Přesto se mi jednou do puntíku vyplnila předpověď staré cikánky na nádraží.

Ten večer jsem seděla na lavičce na nádraží v mém rodném městě a netrpělivě vyhlížela vlak. Odjížděla jsem za svým přítelem Tomášem do Ústí, kde pracoval, a společně jsme měli druhý den odletět na dovolenou.

Žebrající cikánky jsem si všimla až ve chvíli, kdy se přede mnou objevila natažená ruka. Vůbec nevím, proč jsem vytáhla peněženku a dala jí stovku. Překvapeně se na mě podívala a řekla: „Máte dobré srdce. Já vám za to vyvěštím budoucnost.“

Četla mi z ruku

Přes protesty, že tomu nevěřím, uchopila mou ruku. „Vidím cestu, asi dovolená, co? Ten člověk, co s ním odjíždíte, není ten pravý.“ V duchu jsem se zasmála. S Tomášem jsme chystali svatbu. „A ten blonďák, co se s ním seznámíte na podzim, taky nebude ten pravý.“

Chvíli se odmlčela. „Štěstí přijde, když už v to nebudete doufat. Vidím uhrančivý pohled a kudrnaté vlasy…“ Dál už jsem ji neposlouchala, přijížděl mi vlak. Rychle jsem se rozloučila a nastoupila.

Šéf sukničkář

Dovolená s Tomášem se nepovedla. Přiznal se mi, že potkal někoho jiného. Zpáteční cestu jsem probrečela. Nastoupila jsem po maturitě do práce a můj šéf Jiří byl starší, charismatický muž se světlými vlasy. Po pár týdnech jsme spolu chodili. Imponoval mi, byl sečtělý, celé hodiny jsem ho vydržela poslouchat.

Oči mi otevřela kolegyně: „Dlouho jsem přemýšlela, jestli ti to mám říct,“ opatrně začala. „Víš, Jirka si začne s každou novou holkou, která sem přijde. A většinou udržuje vztah se dvěma nebo třemi najednou.“

Práce mi byla vším

Tajně jsem ho pak sledovala u jeho domu. V sobotu ráno vyšel ruku v ruce s atraktivní blondýnkou. V neděli s brunetou. Tehdy jsem si vzpomněla na věštbu cikánky z nádraží. Pár týdnů nato jsem se přestěhovala do Berouna a našla si novou práci.

Postupovala jsem v kariérním žebříčku, osobní život nic moc. Už dávno jsem překročila třicítku a smířila se s tím, že už se nevdám a nebudu mít rodinu.

Nabídl mi pomoc

Jednou jsem v pátečním odpoledním provozu píchla kolo a stála s autem v odstavném pruhu. Nadávala jsem a zoufale hledala v telefonu kontakt na servis. „Můžu vám nějak pomoct?“ Z auta, které vedle mě zastavilo, vystoupil štíhlý muž v mém věku.

Všimla jsem si nejdřív jeho očí. Tmavé a uhrančivé. „Tak to vyměníme,“ řekl a začal v kufru hledat nářadí.

Osud se naplnil

Za několik desítek minut bylo auto opravené. Nic po mně nechtěl, tak jsem ho pozvala alespoň na kávu. Povídali jsem si, jako bychom se znali odjakživa. Kromě těch uhrančivých očí měl také tmavé kudrnaté vlasy! Nyní jsme už patnáct let manželé a máme dvě děti.

A já vím, že s Petrem už zůstanu napořád. Vyvěštila mi ho přece ta cikánka!

Jitka K. (49), Beroun