Když se ten elegantní chlapík skácel k zemi, bylo to na mně, abych ho probral k životu a zavolal záchranku. Když přivolaný lékař nešťastníka viděl, přestal se snažit.
Na okraji parku seděl na lavičce muž a krmil holuby. Drobil jim kus rohlíku a pozoroval, jak se perou o sousta. Byly jich tu v daný okamžik snad dvě desítky. Chvíli jsem toho člověka krmícího ptáky, pozoroval. Patřil určitě k lidem, kteří žijí na ulici. Tvář měl zarostlou plnovousem a z jeho šatů jsem cítil zatuchlinu.
„Divné místo!“ zvolal najednou a nepřestával holuby krmit. Pokračoval jsem dál v cestě parkem, toužil jsem na okamžik usednout na lavičku a izolovat se od městského hluku v hloubi parku. Byl jsem podrážděný a utahaný jako slimák po požití salátu.
Padl k zemi
Pak se přede mnou objevil další muž. Byl naopak velmi vkusně ustrojený. Na hlavě měl klobouk a v ruce deštník používaný jako hůl. Kdybych nestál v městském parku, byl bych přísahal, že tento muž právě přišel z londýnských ulic jako pravý anglický gentleman.
Učinil pár kroků po obvodu kulatého trávníku a náhle se skácel k zemi, jako by mu někdo podrazil nohy. Zůstal ležet na chodníku a nehýbal se. Rozhlédl jsem se kolem. Nikde nikdo.
Byl to můj bratr
Poklekl jsem k němu a přiložil mu konečky prstů k hrdlu. Necítil jsem žádný tep. Rychle jsem mu zaklonil hlavu, vytáhl zapadlý jazyk a pak začal s resuscitací, kterou jsem si pamatoval ještě ze školy. Mezitím jsem na mobilu vytočil číslo záchranné služby.
Houkání sanitky jsem uslyšel asi za tři minuty. A byly to nejdelší minuty v mém životě. Sanitka se vřítila až na okraj parku. Lékař se nade mnou zastavil a hleděl na ležícího gentlemana. Stál a nehýbal se několik dalších cenných vteřin.
Přestal jsem s oživováním ve chvíli, kdy poklekl k nehybnému tělu. Klečel u toho muže a nic nedělal, nic neříkal, jen zíral. Nehybné tělo se najednou zvedlo. Muž, který před okamžiky umíral, vzal do ruky svůj deštník a odkráčel. Záchranář mi podal ruku.
„Děkuji vám za snahu, ale ten muž je už dva roky mrtvý! Je to můj bratr. Spáchal sebevraždu. Neodešel z tohoto světa s usmířením. Proto jeho duch chodí po městě a přivolává stále a stále pomoc tím, že se skácí k zemi. Takhle už „umřel!“ asi podesáté!“ vysvětlil mi.
Jen sen?
Stál jsem tam jako opařený a poté odkráčel domů. Velkou únavou jsem okamžitě usnul. Ráno jsem se vzbudil přesvědčený, že to celé byl jen hodně podivný sen. Vydal jsem se na cestu do práce. Opět jsem procházel parkem, když jsem ho uviděl. Ten nebožtík z mého snu si vykračoval proti mně.
Minul mne, smekl klobouk a pokračoval dál. Stál jsem jako v mrákotách. V tom se za mnou ozval chraplavý hlas. „Divné místo. Divné místo!“ řekl zanedbaný muž s plnovousem, krmící holuby. Tentýž muž, který se objevil i v mém snu. Nebo to nebyl jen sen? Od té doby už jsem v parku nikoho z nich nepotkal.
Petr (55), Pardubice
