V našem domě bydlel nepříjemný soused. Často se rozčiloval. Nejvíce ho vytáčelo, když nebyly zamčené vchodové dveře. To mu zůstalo i po smrti.

Bydlím v panelovém domě, kde donedávna žil jeden nepříjemný soused. Pan Jan nebyl oblíbený, protože každého peskoval. Nejvíce za to, když někdo nezamkl dveře od domu. Když zemřel, zdálo se, že už nikdo nadávat nebude…

Byl věčně nespokojený

Pan Jan žil se svou ženou Boženkou v prvním patře našeho domu. Jak jsem již říkala, nebyl příliš oblíbený. V jednom kuse na něco nadával. Na pošťáka, který neházel správně dopisy. Na sousedy, kteří si nezalévali květiny na chodbě. Ze všeho nejvíc ho ale vytáčelo, když za sebou někdo nezamkl vchodové dveře.

Odvezla ho sanitka

Ze svého okna pozoroval každého, kdo prošel a nezamkl. Hned otevřel okno a hulákal. Většina z nás se jenom kvůli němu snažila zamykat. I já jsem občas zapomněla, a to jsem si vždycky něco vyslechla. Hlavu jsem si z toho nedělala. Stačilo, abych se ke dveřím vrátila a otočila klíčem.

Pak byl pan Jan spokojený. Když jedno odpoledne přijela sanitka a bylo jasné, ke komu jdou, zatrnulo mi. Sanitáři si to namířili přímo k panu Janovi. Odnášeli ho na nosítkách. Nevypadal vůbec dobře. Podíval se na mě a z posledních sil řekl: „Hlavně ať všichni zamykají.“ A já pokývala hlavou.

Podivná atmosféra

Pan Jan už se domů nevrátil. Zemřel během následujících týdnů. Jeho žena Boženka ještě dlouho chodila v černém. V paneláku najednou vládla podivná atmosféra. Bylo divné, že už nikdo nenadává nebo nelepí lístečky na výtah. A pak se stalo něco, co mě přimělo věřit, že pan Jan je pořád v domě.

Jsem kuřák, ale doma nekouřím. Takže buď jdu na balkon, nebo dolů před barák. Opřu se o stěnu domu a spokojeně si pokuřuji. No a nedávno jsem to udělala jako vždy. Vzhledem k tomu, že jsem stála před domem, nebyl důvod zamykat.

Cvakl zámek

Klíče jsem měla v kapse a pozorovala noční oblohu. Pak jsem zaslechla, jak cvakl zámek ve dveřích. To, že jsou dveře zamčené, i když jsem je nezamykala a nikdo neprošel, mi přišlo víc než divné. Když se to stalo poprvé, nevěnovala jsem tomu větší pozornost.

Jakmile se to ale stávalo pokaždé, když jsem stála u dveří a kouřila, přišlo mi to hodně podivné.

Je pořád s námi

Když jsem šla jednou s mámou před barák, stalo se to znovu. „Jak to, že jsou ty dveře zamčené? Já nezamykala,“ divila se. Já jen pokrčila rameny, protože jsem s tím už tak nějak počítala. „Že by pan Jan úřadoval i po smrti?“ řekla mamka ze srandy.

A mně to v tu chvíli došlo. Jasně, to určitě dělá on, proběhlo mi hlavou.

I když je to vlastně hloupost, já tomu věřím. Jiné kloudné vysvětlení pro to není. On jediný tak strašně trval na tom, aby byl dům pořád zamčený. Už jsem si na to zvykla a vlastně na to jeho cvaknutí čekám.

Sice jsme nebyli příbuzní ani přátelé, ale je milé vědět, že je pořád mezi námi.

Andrea H. (43), Brno