Neznámá paní, kterou jsem potkala v nemocnici, mi byla velmi podobná. Jako bych se dívala do zrcadla! Zjistily jsme, že jsme nevlastní sestry!
Do nemocnice jsem se samozřejmě netěšila. Čekala mě totiž těžká operace a já musela ze svojí rodné vesničky jet notný kus do krajské nemocnice. Měli to tady hezké a byli na mě hodní. Nemohla jsem si ani v nejmenším stěžovat! Jen jsem se cítila sama.
Potřebovala jsem si s někým povídat
Návštěvy byly povoleny každý den, ale já to dětem i manželovi zakázala. Všichni pracovali skoro do večera a byli rádi, že si po náročném dni odpočinou. Byl by nesmysl, aby za mnou stále jezdili. O čem bychom se taky pořád bavili? Dny před operací se neuvěřitelně vlekly.
Číst mě moc nebavilo a paní, co se mnou sdílela pokoj, měla puštěnou televizi s programem, který mě nezajímal. Přehodila jsem přes sebe nově pořízený župan a šla mezi lidi. Tím jsem dost ironicky myslela nemocniční chodbu.
Plnila tak trochu funkci lázeňské kolonády. Pacienti se tu dávali spolu do řeči a probírali svoje nemoci. Trochu mě ty jejich historky děsily, ale v zoufalství člověk udělá cokoli, aby měl nějaký kontakt s lidskou bytostí…
Na delší procházce
Ale protože byl krásný den, vydala jsem se z pavilonu ven. Nebyla jsem přece ve vězení, mohla jsem se v rámci možností pohybovat po areálu nemocnice.
Když jsem si dala tu práci a ušla tak kilometr, naskytla se mi možnost něco koupit v místním stánku před vedlejším vchodem do nemocnice. Byl plný zakázaných jídel.
Chlebíčků s majonézou, šlehačkových dortů a tučných salámů. Nebylo divu, že zde byla stále fronta a zákazníci nakupovali jako diví. Jednomu dokonce vykukovala z peněženky průkazka diabetika. Nakupoval, jak jinak, dortíky a čokolády.
Tučné břicho mu vykukovalo z pyžama, které pamatovalo hodně let. Po nějakém ovoci tu nebylo ani památky!
Jako pohled do zrcadla
S malou minerálkou jsem se vracela zklamaná na pokoj, když vtom jsem zahlédla nějakou paní. Blížila se ke mně a já musela několikrát zamrkat. Nevěřila jsem svým vlastním očím. Ta žena mi byla neuvěřitelně podobná!
Stejná tvář, oči a rty, postava, a dokonce i župan měla téměř navlas stejný. Oné paní samozřejmě shodná podoba neunikla.
Podoba byla dokonalá
Zastavila se přede mnou a oslovila mě: „Omlouvám se, ale všimla jste si té podoby? Asi jsem něco jako dvojnice, či co?“ zasmála se sympaticky a vyzvala mě, abychom si někam společně sedly na kus řeči. Byla z úplně opačného konce kraje než já. Narodila se jen rok přede mnou a, stejně jako já, měla už jen maminku.
Byla neuvěřitelná náhoda, že jsme se potkaly. Termín operace jí na poslední chvíli přehodili o pár dní dřív, a dokonce změnili i nemocnici. Původně měla být hospitalizovaná úplně jinde. Paní se stále usmívala a vždycky dodala ještě něco, co mě udivilo.
Třeba její koníčky a záliby. Chutě a také ty nemoci. Téměř neuvěřitelně se shodovaly s těmi mými!
Měly jsme stejného tátu
Asi po hodině příjemného rozhovoru jsme se přece jen dopátraly pravdy. Můj tatínek byl na vojně nedaleko bydliště maminky oné paní Ivy. To nemohla být náhoda! A ta jména. Iva a já Ivana. Přestože v kalendáři rozdílná jména, ve skutečnosti podobná.
Skoro stejná! Jako my dvě. Rozdílné, a přesto tak stejné…
Druhý den mě čekala operace, tak jsem se s Ivou setkala až za čtyři dny. Ona mezitím pátrala na vlastní pěst. Byla si jistá tím, co zjistila. My dvě musely být poloviční sestry! Ona měla v rodném listě uvedeného jiného otce, ale to nic neznamenalo.
Maminka v době sňatku musela čekat dítě s jiným mužem. Mým otcem!
Bohatší o novou rodinu
Hned po příchodu z nemocnice se Iva po dlouhém přemlouvání a také hádce dozvěděla pravdu. Jejím otcem byl opravdu můj táta, který se s její maminkou seznámil, když byl na vojně. Nezachoval se tehdy vůbec hezky, spíš naopak.
Opustil ji a chvíli nato si vzal za ženu moji matku. Také čekala dítě, mě. Pro ni velké překvapení a pro mě zklamání.
Vždy jsem svého otce považovala za čestného člověka. Ale nebýt jeho zbabělosti nebyla bych na světě já. Byla jsem ráda, že jsem našla sestru a získala tak i novou rodinu. Navštěvujeme se. Její děti a moje děti se spřátelily. Naše vnoučata mají o babičku víc, a to se v dnešní době cení, ne?
Ivana P. (61), Ústecko
