Někdy uděláte věci, kterým ani sama nerozumíte, ale prostě se to stane. Když začnou za vás mluvit emoce místo rozumu, je to zlé. A tak to také bylo.

Odcházím v doprovodu vězeňské stráže. Hlavní líčení je u konce, rozsudek vynesen a mě čeká několik let za mřížemi. Cítím na sobě pohledy všech přítomných, ale neotočím se. Jak bych se jim mohla podívat do očí. Vždyť jsem mnohým z nich naprosto zničila život.

A nejvíc Romanovi. Mé lásce. Jedinému člověku, který mě miloval.

Jako blesk z čistého nebe

Seznámili jsme se náhodou. Vlastně přes mého přítele Tondu, se kterým jsem tenkrát žila. Měli jsme spolu dvacetiletou dceru. Tonda tehdy Romana, svého kolegu z práce, pozval na své narozeniny. Slavili jsme je v jedné hezké hospůdce.

Když tam Roman vešel, bylo to jako zásah bleskem. Od prvního momentu mě strašně přitahoval. Nevím proč, ale nedalo se uniknout.

Nic jsme neuspěchali

Roman mi zavolal asi týden po té oslavě a pozval mě po práci do kavárny. Bylo to takové nevinné setkání, které ale bylo přímo nabité emocemi a očekáváním. Oba jsme věděli, že nezůstane u jedné schůzky, a hned jsme se také domluvili na další. Chtěli jsme jeden druhého od samého začátku.

To bylo zcela zřejmé, ale měli jsme dost podstatné překážky. On byl ženatý a já měla Tondu, který byl navíc tak trochu jeho kamarád. Chtěli jsme proto vše udržet v přátelské rovině. Vydrželi jsme to však jen několik týdnů.

Pak se z nás stali milenci a už se nic z toho, co se událo, nedalo nijak zastavit ani ovlivnit.

Já problém neměla

Můj vztah s Tondou už před tím, než jsem poznala Romana, příliš nefungoval. Rozešli jsme se celkem v klidu a v klidu to zvládla i naše dcera. Měla nás oba k dispozici, kdykoli potřebovala. Nebyla jsem vdaná, a vše proto probíhalo v pohodě.

Horší to bylo u Romana. Měl o dost mladší manželku a dvě malé holčičky.

Chtěl se rozvést, ale manželka mu začala vyhrožovat, že přijde o dcery. To se nesmělo stát. Řekla jsem proto Romanovi, ať na rozvodu netrvá. Že mně, že je ženatý, za této situace vadit nebude.

Nakonec i manželka souhlasila s tím, že když neopustí rodinu finančně a ani fyzicky, můžeme všichni tři nějak žít celkem v klidu. Věřila jsem jí. To byla ovšem osudová chyba.

Jeho žena ucítila šanci

Romanova manželka si to, že stáhl žádost o rozvod, totiž přece jen vyložila trochu jinak, po svém. Zasvitla jí zřejmě naděje, že se k ní Roman vrátí. Ten to ovšem neměl v úmyslu. Byli jsme opravdu oba bláznivě zamilovaní.

Nikdy bych netušila, že i ve středním věku se dá z lásky takhle šílet. Žili jsme spolu a jen pro sebe. Mysleli jsme si, že to tak bude napořád. A že se nic nezmění. Že čas pracuje pro nás, protože Romanovy dcery časem vyrostou a vše se urovná. Bohužel se věci vyvíjely opačně.

Začalo nám velké peklo

Romanova manželka to nevzdávala. Neustále nám byla v patách. Čekala na Romana před firmou, kde pracoval, protože něco potřebovala poradit. Přestože jsme byli domluveni na něčem spolu, musel jet domů a spravovat vodovodní kohoutek nebo něco jiného. Pak zase trávil čas s dětmi, protože manželka si dělala nějaký večerní kurz.

Zůstával tedy několik dní doma i přes noc. Snažila jsem se mu věřit, že se v noci nic neděje. Ale stejně jsem hrozně žárlila. Vím, že se ho snažila žena svádět, jak se dalo. A chlapi přece bývají dost velcí slaboši.

Šílená žárlivostí

Chodili jsme spolu s Romanem už přes dva roky. Dva krásné roky plné vášně a lásky. Vše se ale začalo hroutit díky mé žárlivosti. Byla jsem přímo chorobně žárlivá a Romanova manželka vycítila šanci, když na tento slabý článek řetězu zaútočí.

Bylo jí jasné, že mi nejvíc vadí noci, které Roman tráví doma a hlídá dcerky. Nikdy jsem neměla šanci popravdě zjistit, co se tam pak do rána, když se ona vrátí domů, odehrává. Měla jsem Romanovi věřit, když mě ubezpečoval, že nic.

Přišla s tváří neviňátka

Jednoho dne u mě doma zazvonila. Tvářila se jako nevinnost sama a s úsměvem mi sdělila, že je těhotná. Prý s Romanem čekají další miminko. Vykládala mi, že doufá, že to tentokrát konečně bude kluk, že by si ho Roman moc přál. Strašlivě mě provokovala. Držela jsem se zuby nehty.

Jenže ona nepřestávala roztomile žvatlat o tom, co všechno teď budou s Romanem podnikat a jak se holčičky na dalšího sourozence těší. Nastal zkrat. V mé hlavě cosi bliklo a já jednala naprosto mechanicky, bez rozmyslu.

Rozpřáhla jsem se proti té ženské ve snaze konečně ji umlčet, a plnou parou do ní vrazila. Stály jsme na chodbě u schodů. Zapotácela se a sletěla po schodech až dolů. Tam zůstala podivně zkroucená ležet. Měla jsem v hlavě úplně prázdno, jen jsem se slyšela, jak hrozně křičím.

Všechno bylo docela jinak

Romanova žena si tím nešťastným pádem zlomila vaz a byla na místě mrtvá. Ukázalo se zároveň, že těhotná vůbec nebyla. A já skončila ve vězení. Vím, že zcela právem. Přesto všechno, co se stalo, ale Romana stále moc miluju. Možná bych měla místo do vězení nastoupit do blázince.

Zdena T. (53), severní Čechy