Každý člověk, se kterým prožijeme kus života, se nám nějak zapíše do duše, ať už dobrým, nebo špatným způsobem.

Pamatuji si přesně na chvíli, kdy u nás zazvonil telefon a já zvedla sluchátko. Čekala jsem, že uslyším některou z kamarádek. Na druhém konci ale promluvila starší žena.

Představila se mi a vzápětí vyplynulo z její řeči, že je současnou přítelkyní mého bývalého manžela Zdeňka.

Hlas se jí třásl, když mi oznamovala, že Zdeněk měl těžký úraz a je v nemocnici. Prognóza prý není dobrá a on by mě chtěl co nejdříve vidět. Žena mi následně upřesnila, že v autodílně na Zdeňka spadlo zavěšené auto, které opravoval. A to bohužel tak nešťastně, že utrpěl vážná vnitřní poranění.

Cítila jsem odpovědnost

Slíbila jsem, že se za bývalým manželem vydám. Znamenalo to sice urazit dlouhou cestu z Brna, kde bydlím, do Opavy, kde nyní Zdeněk žil, ale vzdálenost v tuto chvíli nic neznamenala.

Dala jsem vědět manželovi a synovi, kam se vydávám, a na nic jsem dál nečekala. Byla sobota, auto jsem měla k dispozici a snažila jsem se jet co nejrychleji.

Cítila jsem odpovědnost za to, abych neměla zpoždění, protože Zdeňkova přítelkyně popisovala jeho stav tak, jako by měl každou hodinu zemřít. Cestou do Opavy jsem vzpomínala na své mládí a na to, co jsme se Zdeňkem prožili.

Byli jsme spolu čtyři roky, neměli jsme žádné děti. Naše manželství skončilo divokými hádkami. Přiznal se mi také k několika nevěrám. Rozchod tehdy probíhal opravdu ve zlém a oba jsme si přísahali, že už spolu nikdy v životě nechceme mít nic společného.

Myslela jsem si, že je dokonalý

Současně jsem ale vzpomínala i na začátek našeho vztahu, kdy jsem prožívala opravdovou zamilovanost a tu nejkrásnější romantiku, jakou jsem v životě poznala.

Byla jsem tehdy čerstvou maturantkou, když jsem se seznámila u kamarádky s klukem, který mě zaujal na první pohled.

Měl neodolatelný úsměv, jiskru v očích a viděla jsem, že se mu líbím. Patřil k mužům, kteří jsou zvyklí se prosadit, uměl si udělat legraci i sám ze sebe. Bylo mu o tři roky více, což mi tehdy připadalo jako ideální věkový rozdíl.

Já jsem měla výhodu, že jsem po babičce získala menší byt, takže jsme měli i kde bydlet. Se svatbou jsme dlouho neotáleli. Líbilo se mi, jak mi kamarádky Zdeňka závidí.

Na rozdíl od jejich partnerů nechodil do hospody na pivo, nosil mi květiny a všelijak mě rozmazloval. Potom jsem ovšem zjistila, že nedokáže být věrný.

Lásku vystřídala nenávist

Poprvé to mnou hodně otřáslo, ale přesvědčila jsem sebe samotnou, abych Zdeňkovi odpustila. Podruhé už jsem ho vyhodila z bytu. Vrátil se s kyticí růží a pokornýma očima a znovu mě přemluvil, abych mu dala šanci.

Možná že kdyby se býval stal otcem, změnilo by to jeho povahu, jenže početí se nám nedařilo. Poslední rok manželství už byl hrozný. Velkou lásku vystřídala velká nenávist, o které jsme si tehdy mysleli, že bude na celý život.

Odpuštění

Když jsem dojela do opavské nemocnice, čekala tam na mě Zdeňkova přítelkyně. Byla o dost mladší než já, ale to mě zas tak nepřekvapilo. Doprovodila mě na pokoj, kde ležel můj bývalý muž. Skoro bych ho bývala nepoznala.

Zestárl víc než já a po úraze měl téměř prázdné oči. Špatně mluvil, ale jeho prosbě o odpuštění jsem rozuměla.

Stiskla jsem mu ruku a neubránila jsem se slzám. Strávila jsem u jeho lůžka asi deset minut. Celou cestu zpátky mi bylo těžko na duši, věděla jsem ale, že jsem mu opravdu odpustila. Domů jsem přijela pozdě v noci.

Zastihla mě tam zpráva na záznamníku, že nedlouho po našem setkání Zdeněk zemřel.

Petra L. (59), Brno