Seděl jsem na posedu a čekal na svou oběť. Ta mi ale i přes své zranění unikla. Našel jsem ji uprostřed lesa, kde ji neznámá kráska ošetřovala ránu.

Konečně jsem ji spatřil! Na podvečerní palouk borového lesíka vyšla laň. Pomalu a opatrně, pohybující se na tenkých nožkách jako by byly strunami harfy. Pozvedl jsem kulovnici a zamířil.

Měl jsem povolený odstřel několika kusů, které se v malém lesíku a přilehlých lánech přemnožily. Laň udělala několik opatrných kroků do středu palouku. Teď nebo nikdy, blesklo mi hlavou.

Po stopě

Míření trvalo dlouho. Chtěl jsem si být jistý. Zvířata při lovu nesmí trpět, to ctím. Laň otočila hlavu směrem k posedu. Jako by nějakým vyšším pudem vycítila, odkud ji zasáhne v příští vteřině smrt! Zmáčkl jsem spoušť!

Laň vyskočila a několika vrávoravými skoky zmizela ve stínu lesa. Nahlas jsem zaklel a slezl co nejrychleji z posedu. Vyrazil jsem za ní. Na místě, kde stála před střelou, jsem našel krvavé stopy. Když jsem vkročil do lesa, obklopilo mě šero. Vůně pryskyřice, kterou ronily kmeny borovic, mi vlétla do nosu.

Stopy jsem četl v lese jen s obtížemi. Zvíře nepochybně krvácelo. Muselo se chvílemi zastavovat bolestí. Doběhl jsem až ke staré nefunkční vodárně, kolem které byl natažen zrezivělý drátěný plot. Nedaleko bylo slyšet zurčení pramene. Byla tu malá studánka, tvořena nerezovou trubkou zaraženou do malé skály.

Dívka ze studánky

Voda tekla přímo do žlábku, který ji odváděl do potůčku napájejícího nedalekou říčku. Lidé věřili, že pramen je zázračný a často si sem pro vodu jezdili. A tehdy jsem spatřil cosi úžasného! U pramene seděla dívka.

Byla oblečena do bílých, lehkých šatů. Bosé nožky nořila do ledové vody. Skryl jsem se za velký smrk. V tom se u studánky objevila raněná laň, dívka zpozorněla a nechala zvíře přijít až k sobě.

Hledala pomoc

Laň jako by u dívky hledala pomoc. Tělo zvířete se ponořilo do vody a dívčí dlaně nanášely na poraněnou laň hrsti vody. Po několika chvílích laň čiperně vyskočila a zmizela v lese, po zranění ani památky.

Sledoval jsme ji v němém úžasu. Když jsem pohlédl ke studánce, už jsem dívku nespatřil. Zmizela. Byl slyšet jen pramen. Hlavou mi projela myšlenka: Největší vzrušení není zvíře zabít, ale nechat žít!

Petr (54), východní Čechy