Pamatuji si přesně, kdy jsem si svůj deník začala psát. V páté třídě jsem si ho vyrobila ze starého památníku, který obsahoval jen dva obrázky. Jeden od maminky, druhý od dědy.

Přeměnit ho na sešit mi najednou přišlo jako ten nejlepší nápad. Právě začínaly prázdniny. Ve vzduchu voněl příslib nových zážitků. Věřila jsem, že jich bude tolik, že si je nemůžu všechny zapamatovat.

Poctivě jsem si zapisovala každý týden po dobu téměř deseti let. Jak se kupily zážitky, zvětšovalo se i množství popsaných sešitů, až jsem jednou zapomněla a nikdy víc už nenapsala ani řádku.

Poklad ukrytý na půdě

Měla jsem rodinu, manžela, dítě, zkrátka jiné starosti a na svou sbírku popsaných sešitů jsem si zakrátko ani nevzpomněla. Všechny jsem si je ale schovala do krabice, převázala provázkem a uložila na půdu. A právě tam je před pár lety objevila má dcera.

Cesta do minulosti

Když jsem dceru našla s hlavou zabořenou v jedné z knih, nenapadlo mě, že právě čte zážitky z mého mládí. S úsměvem od ucha k uchu ke mně vzhlédla a řekla:

„Mami, ty jsi tedy byla divoch.“ Společně jsme se pustily do čtení a vzpomínání a mnou se rozlévala velká nostalgie. To, když jsem se ve vzpomínkách vrátila o pětatřicet let zpátky. Do dob, kdy jsem poznala svého manžela.

Plesy jsem milovala!

V té době jsem pracovala jako švadlena v krejčovské dílně mého tatínka a můj největší sen byl osamostatnit se a odstěhovat někam hodně daleko. Vždy jsem se těšila na víkendové zábavy, které se konaly v kulturáku v nedaleké obci.

Vyráželi jsme tam pravidelně s partou kamarádů ze vsi. V zimě se poté zábavy změnily v plesy. Myslivecký, rybářský, hasičský. Na všech jsem musela být a vždy jsem si na to ušila zbrusu novou sukni.

Užívala jsem si života

Dalo by se říct, že jsem nikdy nepatřila k úplným šeredám, a dělalo mi dobře, když se za mnou kluci otáčeli. O nápadníky jsem nouzi neměla a pár kluků do té doby mým životem prošlo.

Po prvním zlomeném srdci jsem se ale zařekla, že už se do žádného vztahu nepoženu.

Jmenoval se Karel a v deníčku jsem jeho kapitolu zakončila takto: „Kluci jsou prevíti. A Karel ten největší!“ To bylo ve zkratce mé mládí, shrnuté z deseti sešitů do pár odstavců. Ten nejdůležitější ale teprve přijde.

Srazili jsme se ve dveřích

Svého manžela jsem poznala hned první den, kdy se přistěhoval do naší vsi. Nastoupil tu jako učitel a chtěl si na svůj první den v zaměstnání nechat ušít nový oblek. Byli jsme jediná krejčovská dílna v okolí, a tak jeho kroky vedly k nám.

Srazili jsme se ve dveřích, právě ve chvíli, kdy jsem spěchala za kamarády k rybníku.

Stál před vchodem s rukou na zvonku a já jsem ho srazila jako velká voda. Tak to popisuje on. Dle mého deníku tam stál jako hňup a překážel mi v cestě. Leknutím mi tehdy z ruky vypadly plavky a on je jako správný gentleman sebral ze země. „Ty vám budou slušet,“ řekl mi, když mi je podával, a spiklenecky na mě mrkl.

Píchla jsem ho jehlou

Když přišel podruhé, můj tatínek měl právě jiného zákazníka, požádal mě tedy, abych oblek na „panu učiteli“ našpendlila já. To bylo pro mě jako za trest. Byl mi protivný už od pohledu a pořád se na mě tak připitoměle culil.

V jednu chvíli už jsem to nevydržela a schválně jsem mu zapíchla jehlu do lýtka. „Au!“ vykřikl a chytil se za nohu. Naše další setkání už ale bylo o poznání jiné.

Když si za měsíc přišel vyzvednout hotový oblek, byla jsem zrovna sama doma, chtě nechtě, musela jsem ho obsloužit. On nasadil úsměv od ucha k uchu hned, jakmile jsem otevřela dveře.

„Tak já ho píchnu jehlou a on se pořád culí,“ říkala jsem si. Zato on si zřejmě říkal pravý opak, a hned se mě taky zeptal, proč se pořád tvářím jako kakabus. A než jsem se na něj stačila rozčílit, pozval mě do kina.

Moje životní výhra

V letním kině v nedalekém městě právě dávali Léto s kovbojem a já jsem prožívala konec léta s panem učitelem.

Nevím, jestli si mě získal tím svým neustálým úsměvem, který mu ani dodnes nezmizel, nebo tím, že byl tak statečný a vytrvalý, ale promítání filmu jsem tehdy vůbec nevnímala.

„Jak je možné, že jsem si nikdy nevšimla, jaký je to fešák? A jak je chytrý a vtipný!“ To byly otázky, které se mi honily hlavou. Seděli jsme vedle sebe v úplně poslední řadě, povídali si a smáli se. Nevím, kolikrát nás museli ostatní návštěvníci kina napomínat.

Bylo mi to v té chvíli jedno. Pan učitel Antonín byl mým hlavním hrdinou celého večera i následujících let. Tím skončila éra mého bláznění a cest na zábavy a plesy za každou cenu. Už mi to za to nestálo. Tu hlavní výhru v tombole jsem už měla doma.

Nejkrásnější vzpomínky

K Tondovi jsem se nastěhovala o rok později a jsem nesmírně ráda, že jsem si poctivě do deníku zapisovala i toto období.

Chvíle, kdy jsme se poznávali a řešili spolu první malicherné problémy, na kterých v té chvíli podle mě stál svět, se mi dnes zdají tak legrační.

Chodili jsme spolu čtyři roky a potom přišel s kytičkou konvalinek a lahví rumu žádat rodiče o mou ruku. Byla jsem v té době už v jiném stavu a za pár měsíců se nám narodila dcera Anička.

„Musím běžet, jdeme s Tondou a Aničkou na procházku.“ Tak zní můj úplně poslední zápis. Všechny deníky jsme s manželem přečetli, některé se smíchem, jiné se slzami v očích. Větší poklad jsme na půdě mít nemohli.

Lenka B. (56), Šumava