Se samotou jsem se smířila, našla si drobné radosti a cítila se docela spokojená. A pak mi zčistajasna zatelefonoval bývalý manžel…
Byla jsem přesvědčená, že zůstanu sama už napořád. Manžel odešel, když mi bylo padesát, zbláznil se do pětatřicetileté servírky. Nemohl jíst ani spát, jen na sebe zachmuřeně zíral v koupelně a jako nějaký puberťák uvažoval, zdali se jí bude líbit.
Na svůj věk byl docela fešák, a tak se jí líbil. Tiše se vytratil s kufříkem, zažádal o rozvod. U soudu zářil štěstím. Zato já byla vychrtlá, bledá, oči vyhaslé. Trvalo dva roky, než jsem se se samotou smířila. Vyjít s penězi bylo o nervy.
Když vnouček slavíval narozeniny, dostával od druhé babičky a dědy bůhvíco, byli zámožní. A pak jsem přišla já, s bonbóny a myškou na klíček, a bylo mi za šestákové dárečky trapně.
Ale co dělat, když jsem byla rozvedená stárnoucí ženská a měla výplatu rozpočtenou na koruny?
Bezvadná holka
Byla jsem přesvědčena, že to tak bude napořád. A když jsem si na to zvykla, našla si drobné radosti a začala se znovu těšit ze života, zazvonil telefon – volal můj bývalý manžel. Léta se neozval. Prý jestli nezajdeme na kafe.
Byla jsem zvědavá, co asi chce – a když jsem se to dověděla, chvíli jsem nedokázala promluvit, jen jsem seděla a civěla na něj jak tele na nová vrata. „Ty se asi zlobíš,“ odhadl. „Radši jsem ti volat neměl, viď?“ Opravdu neměl, divže mě z toho neklepla pepka.
Přitom to, co mi řekl, bylo krásné. Jsem žena jeho života. Celoživotní láska. Kamarádka a děvče do nepohody. Bezvadná holka, která dobře vaří, nefňuká a je s ní legrace.
Prima parťačka, sportovní typ, žádná fiflena s tunou make-upu a na nesmyslně vysokých podpatcích.
Přátelská, laskavá, plná soucitu. „Pamatuješ, jak jsem tehdy spadl z višně a ty jsi mě vlekla půl kilometru k silnici a stopla ten náklaďák?“ chechtal se. Mně ale do smíchu nebylo.
Po čtyřech letech
„Po čtyřech letech ti řekne, že se chce vrátit?“ nevěřila svým uším moje nejlepší kamarádka Inka. „To si děláš srandu! Ať se k tobě už ani nepřibližuje!“ Tentýž názor sdílely i má matka a sestra. A já vlastně taky.
Říkala jsem si, že mi ten člověk připravil tolik trápení, ponížení a bezesných nocí, že bych na jeho návrat neměla ani pomyslet. Tím spíš bylo zvláštní, že se mi ta myšlenka začínala zamlouvat.
A když mi jednoho dne drze i s kufrem napochodoval do bytu a zavzpomínal, jak jsme malovali a náš černý pes se tam motal do té míry, že měl nakonec bílé puntíky a sousedi si lámali hlavu, co to je za vzácnou rasu, rozesmála jsem se.
A pak jsem zaznamenala, že si kufr dovlekl do ložnice, dal si do koupelny kartáček a otevírá lahev bílého, a já – neprotestuji.
Jitka (58), Broumovsko
