Jako dítě jsem takové problémy neměla. Až když jsme se přestěhovali do strašidelného domu, nejspíš mě začali ovládat duchové.

Moje dětství bylo klidné. Byla jsem dítě, které večer zalehlo do postele a poklidně spalo. Všechny proto překvapilo, když jsem se po přestěhování do jiného domu začala chovat jinak. Byla to krásná postarší vila, ze které přímo dýchala historie.

Ale zřejmě ještě něco ten dům vyzařoval, něco, co na mě působilo podivnou silou.

Sestra se mě bála

Začala jsem být náměsíčná. Ve spánku jsem bloumala po chodbách našeho domu a dokonce jsem chtěla vyjít ven. Maminka mě ale naštěstí pokaždé probudila a zastavila. Druhý den jsem si obvykle nic nepamatovala. Zato rodičům jsem přidělávala vrásky na čele.

A moje mladší sestra se mě dokonce tehdy začala bát. Nejednou se stalo, že se v noci probudila a já jsem prý stála nad její postelí, nebo opodál a dívala jsem se na ni strašidelným pohledem. Odmítala se mnou spát v jednom pokoji. Trápilo mě to.

Každou noc jsem se bála usnout, že se mi ten podivný sen, který mě ty dny provázel, bude zase opakovat. Zahrada našeho domu v něm ožívala. Proměnila se v rej podivných bytostí, poletujících okolo mě. Všichni byli ozářeni barevným světlem, všechno to působilo kouzelně.

V tom snu jsem nikdy neměla strach. Naopak, cítila jsem se v tom kouzelném světě v bezpečí, jako nikde jinde. Tančila jsem za zvuku tajemné hudby, bavila se s ostatními, kteří byli okolo mě, jako se starými známými.

Mezi svými

Byla jsem šťastná, byla jsem mezi svými. Cítila jsem ke všem těm starodávně oblečeným bytostem silné pouto. V té chvíli jsem si přála, abych se z toho snu nikdy neprobudila. Když mi poté ráno rodiče vyprávěli, co jsem zase v noci vyváděla, byla jsem vyděšená.

Zároveň ale tak nějak vnitřně šťastná. Chodila jsem po našem domě a zahradě a vybavovala si výjevy ze svého snu. Lípa, pod kterou jsem ve snu tančila obklopená tajemnem, se mi najednou zdála tak obyčejná, stejně tak celý náš dům. Působil tak nevinně…

Musíme se odstěhovat

Maminka ale cítila, že něco s ním není v pořádku. Zejména, že něco se mnou není v pořádku. Kdykoliv jsem spala jinde, u babičky, u kamarádky, můj sen ani náměsíčnost nepřicházely. Když jsem ale spala doma, neminula noc, abych se neocitla v jiném světě.

Maminka rozhodla nekompromisně. „Musíme se odstěhovat!“ řekla. Táta nesouhlasil, další noci s náměsíčnou dcerou ho ale nakonec přesvědčily. Stěhovali jsme se za pár týdnů.

Když jsem se loučila s domem, zaplavila mě nevysvětlitelná tíseň, jako, když tam zůstala část mě. Přestěhovali jsme se do malého domku za městem. Můj sen už se nikdy neopakoval. A náměsíčnost? Ta se mi od té doby také vyhýbá.

Taťána (59), Chomutov